Období: rok 2013

No tohle. Panča mi řekla, že jsem čuně učuněný a né žádná princezna a taky projevila naději, že se pořádně zalískám. číst dál

Ke slovu se hlásí skoro zapomenutá Jolanka Půlocásková. Musím říct, že to od panči nebylo ani trochu hezký, když mě nenechala zapisovat do deníčku, co se dělo za zajímavosti. Teď si určitě na plno věcí ani nevzpomenu. Ze všeho nejdřív se ale vyznám z toho, že moje láska k Vendelínkovi nepolevuje, to by snad ani nešlo přece.  Dokonce bych řekla, že nabývá na grádech a někdy si spolu hrajeme tak udatně, až nás panča radši rozhání. Ale o mě se bát nemusí, já se přece nedám. Aha, tak panča říká, že se bojí o Vendelínka, haha, ta vám tak kecá... Když jsme spolu sami doma, tak se nepereme, protože nás nemá kdo rozhánět, ale stulíme se do jednoho pelíšku, aby nám bylo milo. Na mě tam teda moc místa nezbejvá, ale to neva, já jsem i tak se svým Vendelínkem moc spokojená. číst dál

Včera jsem se kamarádi moc poměla, i když prvně to tak ani trochu nevypadalo. Panča na mě totiž trochu zvýšila hlas, když přišla domů a našla podlahu celou pošvestkovanou. Ani se neptala, kdo to udělal, protože jsem zrovna seděla u misky a měla na drápku napíchlou další švestku. Chtěla jsem totiž panču překvapit novou podlahovou dekorací a tak jsem švestky z misky jednu podruhý vyhazovala ven. Některý si při dopadu vesele poskočily jak hopíci, jiný udělaly křup a trochu se rozprskly. Už mi jich moc nezbývalo a mohla jsem svoje dílo krásně dokončit, ale jak se najednou ta panča objevila a křikla na mě NO JOLOUŠI JEDEN JOLOUŠOVATEJ, CO TO TADY VYVÁDÍŠ???, tak jsem pro jistotu sjela hbitě ze stolu a odešla rozjímat za křeslo, dřív než na mě mohl přistát nějakej ten malej zadečkovej lepaneček. Panča si pak hrála na Popelku a přebírala dobrý švestky od rozprsklých a pořád jsem slyšela, jak tam něco brblá o chlupatým zmetečkovi. Doufám, že nenadávala Vendelínkovi, protože on je děsně hodnej. číst dál

V neděli jsem kontrolovala věci na skříňce v obýváku a došla jsem ke  člověckýmu kalendáři. Když jsem se do něj zadívala, tak mi v něm bylo něco povědomýho. No a vážně, černý na bílým tam bylo napsaný slovíčko JOLANA. A to jsem přece já. Sice mi takhle nikdo neříká, jsem pro všechny Jolanka, Joloušek, Jolouš, Joláč, Jolí, soudružka Joluška, záprdek, smrádě, hřbitovní divoška, sladká princeznička a kdoví kolik  jmen ještě mám, ale Jolana jsem taky já. A to, že jsem zrovna byla zapsaná v tom kalendáři, znamená jen jedno. Byl to v neděli akorát rok, co mě teta Renča našla na hřbitově a přivezla mě aj s krvavým půlocáskem k Fandovým. Panečku. to ten rok ale rychle utekl. Trochu jsem v něm povyrostla, ale mezi klukama jsem pořád nejmenší střízlík. Taky jsem se v tom roce docela oprskla, to tvrdí panča, ale já osobně si myslím, že vůbec neprskám, jenom když pšíknu. Dále jsem přišla o zbytek ocásku a o kousek něčeho, co jsem měla v bříšku a co za mě dělalo takový legrační mrouskání, ale jinak jsem to pořád já, panči milovaná Jolanka Půlocásková. Moc mě v neděli opusinovala a pošeptala mi, že je děsně ráda, že mě má a že jsem její puntíkatá žížalka. Na důkaz toho jsem se jí v náručí otočila na zádíčka a pěkně se natáhla, až jsem vypadala jako špagátek a panča začala dělat na bříško jak na povel cmukity cmukity cmuk. číst dál

To je dost, že jsem se taky jednou dostala k projevu, vždyť už jsem si připadala skoro dočista zapomenutá a nezajímavá. A to já teda vážně nejsem. Přece nezajímavou kočičku by si nikdo nedával do knížky a já jsem dobře viděla, že panča domů přinesla takovou lesklou knížku s obrázkama, která se jmenovala Čtyři mušketýři a jedna princezna a tam jsem uviděla svoji fotku. To mi udělalo radost a hned jsem tý Jolance na obrázku chtěla dát pusinku, ale panča mi knížku sebrala a řekla fuj Jolí, to teda ne! A dala knížku do police za sklo. A tak se na sebe můžu jenom dívat, ale to je taky dobrý. číst dál

Jú, fakt už je to celý měsíc od mého posledního zápisu? A přitom je toho pořád tolik na povídání. Panča říká, že se ze mě stává divoký pometlo a já si už vážně budu muset pořídit slovník člověcký řeči, protože těm slovíčkům vůbec nerozumím. Ale to neva, stejně je mi jedno, co to znamená, protože mám panču dočista obtočenou kolem drápků a tak vím, že mě má děsně ráda, i když mi řekne třeba Jolanice drápanice. číst dál

Dlouho jsem nepsala, já vím. Byla jsem totiž uražená. Představte si, že mi panča šlápla na  pacičku. Je pravda, že jsem si to možná trochu zavinila sama, protože jsem se jí pořád motala kolem jejích vlastních pacek a trochu nečekaně jsem se najednou ocitla za nima a  panča na mě vůbec neviděla, ale stejně. Neměla mi na ni šlapat, to se přece kočičkám nedělá. Moc jsem zakřičela a panča taky, protože se lekla. Já jsem se lekla ještě víc a děsně kulhavě jsem se odběhla schovat. A potom začala hra na usmiřování a ta mě bavila. Panča  byla moc smutná, že mi ublížila a tak si mě chtěla udobřit, ale já jsem hrála uraženou Jolanku a schválně jsem se jí schovávala. Zalezla jsem za stolek, kam není vůbec vidět a kam se nikdo jinej nedostane. Panča mě zkoušela vylákat ven prosbama a moc pěknýma slovíčkama, říkala mi Jolášku, já jsem to přece neudělala schválně, pojď za mnou, holčičko moje malá, já ti tu pacičku pěkně pofoukám, jo? Jolí, tak už vylez, prosím prosím.... Ale já jsem pořád dělala fóry. Třeba jsem jí jenom rychle ukázala hlavičku, aby viděla, že ji dobře slyším,  ale když se ke mně přiblížila, tak jsem se zase honem schovala. Panča už skoro bulela lítostí, ale nakonec mě přelstila. Došla si pro klacík s provázkem, zamávala s ním u stolečku a najednou jsem byla venku natotata, vůbec jsem nekulhala, skákala jsem po provázku a úplně jsem zapomněla tvářit se ublíženě. Panča po mě rychle hrábla a vzala mě do náručí a tak jsme se spolu my dvě holky udobřily. Musela jsem panče odpustit, protože jeden nikdy neví, kdy to bude potřebovat sám. číst dál

A je to tady. Už nejsem vůbec žádnej prťavej malej Joloušek, ale dočista vyrostlá Jolanka, který je celý jeden rok. Panča tomu ale nechce uvěřit a pořád mě chová jako miminko a říká mi, že jsem její malej záprdek nebo zakrslíček, to asi podle toho, na jaký slovíčko má zrovna náladu. číst dál

JAK SE ZE MĚ STALA JOLANICE VOPICE číst dál

Tak a už je po Velikonocích. Vůbec jsem nevěděla, co to jsou, takový Velikonoce, protože vloni jsem touhle dobou prej ještě chodila po houbách, říkala panča. To si mě ale asi s někým spletla, chodila jsem leda tak po hřbitově a tam žádný houby nerostly. Na Velikonocích se mi moc líbily některý činnosti, u kterých jsem mohla pomáhat. Tak třeba to máchání šišatých balonků v barevný vodě bylo docela legrační. Panča mě prvně sundávala dolů, ale nakonec mě nechala, ať si udělám barevný pacičkový obtisk na novinách. Připadala jsem si dočista jako nějaká umělkyně, ale panča pak zavolala páníka, ať mě zabaví a měla jsem po legraci. číst dál