Období: březen 2013

Šmankote, to jsem se nějak dlouho neozvala. Ale nemyslete si, že bych lenošila, to tak. Akorát panča zase nestíhá zapisovat a potom se mě kamarádi ptají, jestli jsem pořád ještě živá a zdravá. To jsem a jak! Včera jsem byla tak živá, že už na mě panča křikla HERGOT JOLUŠE, NECH TOHO, KOZO JEDNA!! A přitom já vůbec nejsem žádná koza, ale kočička. Panču asi trochu rozhodilo, že jsem vyskočila na úplně nejvyšší poličku, natáhla jsem se na zadní brčka a předníma jsem zpod stropu sundávala takový polystyrénový lišty. Jsou tam nalepený jakože na ozdobu, ale když jsem tu jednu sloupla, tak jsem dobře viděla, že měly za úkol zamaskovat nedobarvičkovaný konce zdi. Chacha, a to si panča myslela, že na to nikdo nepřijde. No, ale jak na mě tak ošklivě křikla, tak jsem radši skočila dolů a hned jsem šla panče olízat ruku, abych si ji zase udobřila. To je hrozně jednoduchý, to udobřování. Stačí naklonit hlavičku do strany, otevřít papulku, aby si panča myslela, že se na ni směju, no a pak udělám líz líz a panča už je zase celá rozšišlaná a hladí mě po hlavičce a říká,  nojo, tohleto je moje Jolušátko, viď? Tak vidíte, jak ji mám zmáklou. A naučila jsem se to úplně sama. číst dál

V sobotu jsem jela zase na výlet. Tentokrát i s Vendelínkem. Já jsem vyfasovala kšírky a Vendelínek kočkotašku, naložili nás s páníkem do auta a už se jelo. Panča řekla, že nás bude víc a nebudeme se bát vlka nic a tak jsem byla moc zvědavá, protože vlka jsem ještě nikdy neviděla. Ale ukázalo se, že panča mě ošidila a místo u vlka jsme zase skončili u našeho starýho známýho kamaráda. To mě teda docela naštvalo a tak jsem si řekla, že v čekárně just nebudu hodná, aby panča viděla, že šidit se nemá. Seděli tam s náma ještě nějací člověci s krabičkou a v ní měli asi zvířátko, ale vůbec jsem neviděla jaký. Proto jsem se pořád kolem nich důležitě procházela a  myslela jsem, že mi pochválí kšírky a řeknou si, to je ale hezká kočička a to jejich zvířátko mi za odměnu ukážou, ale kdepak, byli lakomí a nic neřekli a zvířátko si nechali jen pro sebe. Potom šli dovnitř a my jsme zůstali v čekárně na chvilku sami. Musela jsem honem dohnat, co jsem předtím kvůli nim nestihla a prolízt úplně každej koutek a panča byla dočista zpocená, jak za mnou s těma kšírkama pořád musela chodit. Povedlo se mi zalízt aj za lavici, odkud jsem pak nemohla ven a tak panča s páníkem museli lavici odsunout, abych mohla vyskočit. No povím vám, že mi to s takovou parádní zábavou v tý čekárně docela utíkalo. Škoda, že Vendelínek si nemohl hrát na průzkumníka se mnou, ale panča mu nedovolila opustit tašku. Potom ale přišel z venku takovej velikej pejsek a tak jsem honem vlezla k panče na klín a od tý doby jsem už zase byla hodná Jolanka. číst dál