Období: červen 2013

Dlouho jsem nepsala, já vím. Byla jsem totiž uražená. Představte si, že mi panča šlápla na  pacičku. Je pravda, že jsem si to možná trochu zavinila sama, protože jsem se jí pořád motala kolem jejích vlastních pacek a trochu nečekaně jsem se najednou ocitla za nima a  panča na mě vůbec neviděla, ale stejně. Neměla mi na ni šlapat, to se přece kočičkám nedělá. Moc jsem zakřičela a panča taky, protože se lekla. Já jsem se lekla ještě víc a děsně kulhavě jsem se odběhla schovat. A potom začala hra na usmiřování a ta mě bavila. Panča  byla moc smutná, že mi ublížila a tak si mě chtěla udobřit, ale já jsem hrála uraženou Jolanku a schválně jsem se jí schovávala. Zalezla jsem za stolek, kam není vůbec vidět a kam se nikdo jinej nedostane. Panča mě zkoušela vylákat ven prosbama a moc pěknýma slovíčkama, říkala mi Jolášku, já jsem to přece neudělala schválně, pojď za mnou, holčičko moje malá, já ti tu pacičku pěkně pofoukám, jo? Jolí, tak už vylez, prosím prosím.... Ale já jsem pořád dělala fóry. Třeba jsem jí jenom rychle ukázala hlavičku, aby viděla, že ji dobře slyším,  ale když se ke mně přiblížila, tak jsem se zase honem schovala. Panča už skoro bulela lítostí, ale nakonec mě přelstila. Došla si pro klacík s provázkem, zamávala s ním u stolečku a najednou jsem byla venku natotata, vůbec jsem nekulhala, skákala jsem po provázku a úplně jsem zapomněla tvářit se ublíženě. Panča po mě rychle hrábla a vzala mě do náručí a tak jsme se spolu my dvě holky udobřily. Musela jsem panče odpustit, protože jeden nikdy neví, kdy to bude potřebovat sám. číst dál