11. března 2013

V sobotu jsem jela zase na výlet. Tentokrát i s Vendelínkem. Já jsem vyfasovala kšírky a Vendelínek kočkotašku, naložili nás s páníkem do auta a už se jelo. Panča řekla, že nás bude víc a nebudeme se bát vlka nic a tak jsem byla moc zvědavá, protože vlka jsem ještě nikdy neviděla. Ale ukázalo se, že panča mě ošidila a místo u vlka jsme zase skončili u našeho starýho známýho kamaráda. To mě teda docela naštvalo a tak jsem si řekla, že v čekárně just nebudu hodná, aby panča viděla, že šidit se nemá. Seděli tam s náma ještě nějací člověci s krabičkou a v ní měli asi zvířátko, ale vůbec jsem neviděla jaký. Proto jsem se pořád kolem nich důležitě procházela a  myslela jsem, že mi pochválí kšírky a řeknou si, to je ale hezká kočička a to jejich zvířátko mi za odměnu ukážou, ale kdepak, byli lakomí a nic neřekli a zvířátko si nechali jen pro sebe. Potom šli dovnitř a my jsme zůstali v čekárně na chvilku sami. Musela jsem honem dohnat, co jsem předtím kvůli nim nestihla a prolízt úplně každej koutek a panča byla dočista zpocená, jak za mnou s těma kšírkama pořád musela chodit. Povedlo se mi zalízt aj za lavici, odkud jsem pak nemohla ven a tak panča s páníkem museli lavici odsunout, abych mohla vyskočit. No povím vám, že mi to s takovou parádní zábavou v tý čekárně docela utíkalo. Škoda, že Vendelínek si nemohl hrát na průzkumníka se mnou, ale panča mu nedovolila opustit tašku. Potom ale přišel z venku takovej velikej pejsek a tak jsem honem vlezla k panče na klín a od tý doby jsem už zase byla hodná Jolanka.
Za dlouhou dobu konečně vyšli krabicoví člověci se svým tajemným zvířátkem ven a my jsme šli dovnitř. Panča podala kamarádovi nějaký knížečky a potom mě šla postavit na stůl. Myslím si, že mu tajně řekla o tom svým ztraceným prstýnkovi, protože kamarád mě pak celou prošacoval. Ale nic nenašel, ani když si na mě vzal sluchátka a dokonce mi otevřel aj tlamičku, jestli jsem ho třeba neschovala tam. Nenašel ho ani v zadečkový dírce, kam mi strčil tu protivnou tyčku a tak mě nakonec za trest píchl jehličkou do kožíšku. Ale pak mu asi bylo líto, že na mě byl takovej nekamarádskej a tak se mi podíval na bříško a pěkně mi ho pohladil a pochválil mi ho, že prej se krásně zahojilo a už zase zarůstá. No a nakonec mě postavil na váhu a řekl, že vážím třidvacet. Tak z toho jsem jelen - je to tři nebo dvacet? Potom mě panča vzala do náruče a řekla mi, tak vidíš Jolanko, už to máš všechno za sebou a dala mi pusu na čelíčko, že jsem byla celkem statečná.
Po mně přišel na řadu Vendelínek a kamarád s ním prováděl úplně stejný detektivní procedury jako se mnou. Byla jsem na Vendelínka pyšná, jak si nechal všechno líbit, dokonce neprotestoval ani u pískací zadečkový tyčky a koukal se na kamaráda dočista obdivně. Až jsem se lekla, jestli spolu nemají nějaký techtle mechtle ti dva a radši jsem si moc dobře hlídala, aby mi kamarád Vendelínka zase pěkně vrátil do tašky. Než ho tam s pančou dali, tak ho ještě zvážili a tý jo, můj Vendelínek má 8 kilo. Panča mu taky dala pusinku na čelíčko a řekla mu, tak Vendí, nastane dietka. Nevím, co to je za slovo,  ta dietka, ale moc se mi nelíbí a zdá se mi nějak podezřelý.
A pak už se jelo domů a to bylo docela veselý, protože panča mě nechala, ať si autíčko  celý prolezu a jen dávala pozor, abych nevlezla páníkovi pod packu a aby místo páky neřadil mojí hlavičkou. Nakonec jsem si lehla na zadní okýnko a dívala se, jak nám cesta pěkně ubíhá. Tak takhle parádně jsem si s Vendou užila sobotní dopoledne.

Vaše zvenku i zevnitř prohlídnutá a ještě jednou bodnutá Jolanka Půlocásková

Při siestování mám ráda, když mě panča drží za pacičku

a tákhle pěkně vypadá to moje bříško bezhousenkový