8. října 2015

POZOR POZOR! TENHLE ZÁPIS JE VYNUCENÝ!! JÁ TO PSÁT VŮBEC NECHTĚLA!!!

Panča je pěkná zrádkyně! Rozhlašuje o mně, že jsem čuně a ještě mě nutí, abych to o sobě sama napsala sem do deníčku a to se mi vůbec nelíbí. Uvažuju, že s ní přestanu kamarádit. Já přece nejsem žádný čuně, jsem kočičí princezna a komteska. Nemám čuníkovský štětiny ani kopýtka a dokonce ani zakroucenej ocásek a už vůbec nechrochtám. Takže z toho úplně jasně vyplývá, že nemůžu být čuně.

Tahle naše rozepře se udála nedávno, když panča našla můj příspěvek do domácnosti a díky tomu v sobě objevila velký hlasový potenciál. No a o co že teda šlo?

To si panča seděla na židli, klapala do tý svojí počítačový klábosnice a pořád se jí zdálo, že je něco ve vzduchu. Abych to upřesnila, čmuchala hovínkový parfém. Vstala, šla prolustrovat jednu kadibudku, pak druhou, dokonce ohledala i okolí kadibudek, ale nikde nenašla kýžený poklad, který by mohla vylovit a odéru se tak zbavit. Tak se vrátila zpátky a ťukala dál, ale ta vůně se tam pořád někde nesla. Panča si pomyslela, že holt má asi bobkový mámení a už si toho nevšímala.

Potom skončila s klapáním, protáhla se a řekla si, že když už je jednou vstatá, tak trochu poklidí věci, co se zatím samy naházely na zem. Posbírala moje perfektně rozmístěný hračky a všechny je nesmyslně vrátila zpátky do hracího košíku, narovnala zpřeházený polštářky a šla sebrat ze země takovou podlouhlou úzkou krabici, ve který jsou schovaný dvě kazety s nahrávkami nějakýho divadla, který má panča moc ráda. Kazety už nemá na čem přehrát, ale i tak je to prej pro ni poklad. No a když tu krabici zvedla a trochu ji otřela jakože od prachu, tak to s ní málem kleplo. Prvně straaaašně zaječela a pak vykřikla moc ošklivou větu – no Jolouši, ty seš fakt neskutečný čuně!!!

Pod tou krabičkou totiž bylo schovaný jádro pudla, neboli moje parádní hovínko. Já už jsem holt taková čistota, že jakmile není v boudičce naprostej pořádek, tak tam nejdu a radši se vykakám vedle. To už panča zná a nedělá z toho velký cavyky. No ale tady mi to přišlo takový neestetický, když si to nadělení jen tak bezprizorně leželo nezahrabaný na zemi a tak jsem na tu hromádku stáhla z poličky onu zmíněnou krabici a ještě jsem ji pěkně připlácla, aby se to na hromádce nekomíhalo. A jak to panča nadzvedla, tak to ještě hezky otřela holou rukou a pak právě v sobě našla dosud neobjevenou barvu hlasu. Páník to uslyšel až nahoře, tak honem přiběhl, protože se bál, že se nám zbortil barák. A ono to bylo všechno jen kvůli schovanýmu hovínku, namatlanýmu na pančiný tlapce, no věřili byste tomu?

Panča si pak drhla ty zasmraděný ruce a pořád si k nim čuchala a pro sebe si brumlala něco o praseti zapraseným, ale aspoň už neječela. A když byla celá vymydlená a navoněná, tak ji ta prasátková mluva konečně přešla a řekla mi, teda Jolanko, smradlavko jedna, tebe nám byl čert dlužnej. A to mě překvapilo, protože jsem nevěděla, že panča má kšefty s peklem.

Vaše k zápisu donucená a vůbec ne učuněná Jolanka Půlocásková