7. září 2017

Ahoj kamarádi, že už jste si mysleli, že jsem dočista zlenivěla a že už žádnej deníček nikdy nenapíšu? Tak to teda né, takhle to není. Abych to uvedla na pravou míru, dočista zlenivěla panča! A ať se mi to líbí nebo ne, pro psaní deníčku ji prostě potřebuju, musí mi přece otevřít tu placatou věc, jinak by byly všechny písmenka ztracený. No a teď když už jsou zase najitý, tak můžu honem psát, co všechno se událo.

Tak třeba, byla u nás znova po roce ta prázdninová černá cizí Marlinka. Možná si pamatujete, že minulý rok jsem z toho propadla depresím a musela jsem brát tabletky, abych byla zase veselá Jolanka. I když za to tenkrát mohl i Vendelínek a kdoví, co dalšího se do toho připletlo, no ale teď už panča nechtěla nic riskovat a tak jsem se po celou dobu, co u nás ta návštěva byla, nedostala ven ze svých komnat. A vidíte, zvládla jsem to a zůstala úplně nezblázněná, to si panča oddychla. Akorát jak jsem se trochu nudila, tak jsem skočila na poličku, kde bydlely dvě kočky a já jsem jednu navedla, aby skočila dolů. Ona to udělala a přišla o hlavu. Panča pak byla rozzlobená, ale nic mi neřekla, protože to zrovna bylo v tý kritický době, kdy bych si to mohla vzít osobně. A tak na poličce zůstala už jen jedna kočička. Vyskočila jsem si za ní a tvářila se jakoby nic a panča mě vyfotila, abych měla památku na svůj přečin.  

No ale když u nás žádná návštěva není, tak mě panča vždycky pustí za klukama do pergoly. Akorát musí dávat pozor na toho potrhlýho Olouše, protože on má potřebu se pořád s každým válet po zemi a to není nic pro mě. Já jsem přece princezna a nebudu válet sudy s kdejakým Olináčem. Takže radši vždycky počkám, až Oláš odejde okšírkovanej z pergoly na zahradu a pak se můžu jít teprve krásně opalovat. I když panča říká, že na tý lavici žádnej bronz nenachytám, když je tam chládek. Ale proč bych měla chytat nějakej bronz? Radši chytám motýlky, když za mnou přiletí.

Tuhle tam ale letělo něco obřího a dělalo to randál. Vůbec to nebyl motýlek a já jsem z toho byla tak celá užasnutá, až mi panča musela udělat vykulenou památku. 

Pak jsem se dozvěděla, že to bylo letadlo, ale takový to jinačí, co lítá nízko a nevozí lidí k móři. A co vypadá jako fakt velikánskej motýlek, takže je jasný, že jsem přece musela být vykulená, když jsem takovýho motýlka nikdy předtím neviděla. A jak jsem na to potom pořád myslela, tak jsem se doma dočista taky zakuklila a čekala jsem, že až se probudím, bude ze mě motýlek, ale kdepak, vykuklila se ze mě zase jen Jolanka.



Potom byla panča pryč a doma nás hlídala druhá panča. Chodila za mnou skoro pořád, aby mi nebylo smutno a pak se před první pančou moc vytahovala, jaký jsme kámošky a posílala jí obrázkový důkazy, aby první panča záviděla, že mě má na nohách.

A tak když se potom panča první vrátila, musela jsem jí honem ukázat, že jsem kámoška i s ní. Skočila jsem jí na klín a od tý doby tam tábořím pokaždý, když si sedne. Ona vždycky říká, teda Jolí, ty metráčku jeden, ale přitom má děsnou radost, že tam s ní jsem. Drbe mě u mýho bezocásku a já se můžu celým blahem uvrnět.



Jo a taky jsem si našla bezva pelíšek. On to byl teda původně nějakej tác, ale stejně se v něm nikdy nic nenosilo a tak teď se v něm můžu nosit já. Panča mi tam teď schválně nechává takovou dlouhou přeloženou kuchyňovou rukavici, aby mě to v pelíšku nestudilo do prdýlky. 

Dál se přihodilo, že jsem si našla nový kamarády. Nejsou to kočičky, ale jsou na mě hodný a nechávají mě u sebe odpočívat, když se mi zrovna nechce pozorovat motýlky a jiný věci. To pak za nima přijdu a panča mě hledá a volá na mě a už pomalu propadá hysterii, že nikde nejsem a přitom mě má přímo před nosem. To mě moc baví.

A už to vypadalo, že se možná k těmhle kamarádům odstěhuju natrvalo.
Tuhle totiž panča řekla - Jdem se prát, Jolanko. Úplně jsem se vylekala. Proč? My dvě? Kvůli čemu? Provedla jsem něco? Proč se nepere s Olinkem? Ten je na to přece stavěnej. Já se prát nechci... No prostě měla jsem z toho v hlavě dočista zmatek, jak jsem tomu chtěla přijít na kloub. A pak mi ke všemu panča ukradla všechny  pelíšky a to už jsem z toho byla fakt ťumpachová. Lámala jsem si hlavu, co jsem provedla a říkala si, jestli to třeba není opožděná pomsta za tu bezhlavou kočičku. Ale proč po takový dlouhý době? Ach jo, to vám bylo otázek, co se mi honily hlavou a žádný odpovědi nepřicházely.
A potom konečně odpověď přišla a mně se taaak ulevilo. Panča přinesla pelíšky zpátky, vubec nebyly zachlupený a krásně voněly a mně se konečně v hlavičce zablýsklo - ona přece neřekla jdem se prát, ale JDE se prát, Jolanko. Uf, to se mi vážně ulevilo. Protože kdo to kdy viděl, aby se princezny válely po zemi jako nějaký stříbropruhovaný třeštiprdlo....
No a to je myslím dneska všechno, stejně už mě pacička brní, jak jsem se tady s ní tak dlouho oháněla.

Vaše nesepraná Jolanka Půlocásková