6. února 2013

Dneska v noci jsem měla moc divnej sen. Zdálo se mi, že cestuju v kočkotašce a že sedím na nějakým stole a bílopláštík mi bere míru na šatečky. Pak jsem se probudila a byla mi trošku zima na bříško, tak jsem se tam podívala a kamarádi, neměla jsem tam vůbec žádný chlupy a místo nich se mi po bříšku plazila housenka. Strčila jsem do ní pacičkou a nic, housenka neutekla. Tak jsem ji honem lízla a pak mi to všechno došlo. To přece vůbec nebyl žádnej sen, to se mi všechno včera doopravdicky stalo a proto jsem teď takhle krásně ohousenkovaná.

Všechno to začalo hned ráno, kdy se stala divná věc. Panča přišla ohledně ranního rituálu, což je zvednutí záprdka (takhle mi prostě FURT říká) na rameno a pomazlíkování. Jenže rituál pak pokračoval úplně jinak. Nepřišlo zarachocení granulkama ani to hlavní, nasypání snídaně do misek. Panča akorát vybrala kadibudky, dala mi pusu, Vendelínkovi udělala ducy ducy a řekla, tak ahoj, pupíci moji, a šla zase pryč. Koukala jsem jak z jara, co to je za nepříjemný novoty, ale nic jsem nevykoukala. Den se potom moc vlekl a z bříška mi vycházely legrační zvuky, jak v něm bylo prázdno. Konečně přišlo odpoledne a slyšela jsem panču, jak jde za náma dolů. Zaradovala jsem se, že si přece jen uvědomila, jak byla nesvědomitá, ale kdepák. Chytla mě do náručí a odnesla pryč a jen jsem zaslechla, jak páník sype šťastnýmu Vendelínkovi nějakou dobrotu. Na mě se vyprdli a místo toho mě strčili do tašky a už se frčelo pryč.

Co vám budu povídat, skončila jsem už zase u svýho známýho bílopláště. Ten mě prvně zvážil a panča řekla, no Jolí, ty moje malá tlustoprdko. Přitom vážím jen 3,10, to přece není tlustoprdný číslo, né? Pak jsem si sedla na takovej ten divnej pultík a bíloplášť vzal bzučivou věc a pokazil mi pacičku. Tam, kde jsem měla svoje krásný chloupky, mám teď vyholenej čtvereček. To všechno jsem snášela celkem v klidu, i to, že mi pak do čtverečku zapíchl nějakou jehlu. Ale když mi začal kolem tý jehly motat náplast, tak to už se mi přestalo líbit a hned jsem to drápkama i zoubkama dala pěkně najevo. Jenže mi začaly nějak docházet síly, všechno se kolem mě rozmazávalo a já jsem slyšela panču, jako by byla ve velký dálce. Říkala bíloplášťovi něco o mých drápkách, ale konec jsem už vůbec neslyšela. Spinkala jsem jak nějaký miminko a když jsem se probudila, tak jsem se počurala (ale to říkám jen důvěrně tady vám, protože vím, že se mi nebudete smát) a pak prej aj pokakala (júúú, to jsem ani nevěděla, že umím kakat vleže).

No a pak už byl večer a já jsem uslyšela známej hlas panči, jak si něco povídá s bílopláštíkem a nakonec jsem uviděla i její hlavu, jak na mě nakukuje do tašky. Byla moc ráda, že jsem se na ni podívala nenaštvanýma očičkama. Ale to já prej vůbec neumím, být naštvaná.

Když mě přivezla domů, chtěla mě nechat podle instrukcí bílopláště někde v koutku ještě dospávat. Ale copak jsem nějaká Šípková Růženka? Vystřelila jsem z tašky a moje první kroky vedly hnedle k misce. Panča mi do ní dala trochu gourmetka a než se otočila, byla miska vyblejskaná, jako by jí zrovna vyndala z myčky. Tak mi tam ještě trochu přidala a řekla - Jolanečko, ty se mi tady asi zblinkáš. Ale pěkně kecala, snědla jsem všechno a nevyblinkala jsem vůbec nic. Po jídle jsem si moc hezky očistila  tu svoji housenku, ale bílopláštík řekl, že to nevadí, když se budu lízat a tak mě panča nechala.

Taky jsem prej měla být oddělená od ostatních kluků. Tak což o to, stejně jsem od Fandy, Frodíka a Kuby oddělená skoro pořád, ale od mýho Vendelínka jsem se oddělit nenechala. Když mě panča zavřela samotnou v jedný místnosti, abych měla od Vendy pokoj, tak jsem proti tomu tak moc protestovala, že mě za ním zase pustila. Vendelínek byl ze mě celej ťumpachovej, pořád mě očuchával a už se určitě nemohl dočkat, až mu budu všechno vyprávět. Ale byl na mě hodnej a panča ho moc chválila, že ví, jak se má k takový pozašívaný holčičce chovat. Řeknu vám, málem mu vypadly oči z důlků, když jsem mu ukázala tu svoji bříškovou housenku.

Když jsme pak šli nadobro spinkat, tak mě panča přece jen radši od Vendelínka oddělila, ale to už mi moc nevadilo, v noci se přece spí a nehraje. Dneska ráno jsem už řádila úplně stejně jako před ohousenkováním a tak má panča velkou radost, že jsem holka šikovná. V pátek pojedeme ještě jednou za bílopláštíkem na nějakou injekci a příští pátek mi prej sebere housenku, ale na to je ještě spousta času.

Tak jsem vám snad všechno povyprávěla. A teď budu zase já držet pacičky všem klukům a holčičkám, který čeká něco podobnýho a vzkazuju hlavně jejim pančám - nebuďte srágory jako moje panča, která se klepala několik dní a zadělala si na vlastní housenku. Stejně tím klepáním nic neovlivníte a my chlupáčci jsme silnější, než si myslíte.

Toliko vaše moudrá Jolanka Půlocásková

Tady mám fotoalbum plný mých housenkových fotek