5. září 2013

To je dost, že jsem se taky jednou dostala k projevu, vždyť už jsem si připadala skoro dočista zapomenutá a nezajímavá. A to já teda vážně nejsem. Přece nezajímavou kočičku by si nikdo nedával do knížky a já jsem dobře viděla, že panča domů přinesla takovou lesklou knížku s obrázkama, která se jmenovala Čtyři mušketýři a jedna princezna a tam jsem uviděla svoji fotku. To mi udělalo radost a hned jsem tý Jolance na obrázku chtěla dát pusinku, ale panča mi knížku sebrala a řekla fuj Jolí, to teda ne! A dala knížku do police za sklo. A tak se na sebe můžu jenom dívat, ale to je taky dobrý.

Stává se ze mě prej pěkná divočina, říkala panča. A ještě jsem slyšela, jak o mně mluví, že jsem malej prevítek a drzounek rozmazlenej, ale že když se prej podívá na můj  bezocáskovej bobík a vzpomene si na moje patálie, tak by mě stejně samou láskou dočista udusila. Na to si budu muset dát pozor, být udušená nechci. Stačí, že se pořád dusíme s Vendelínkem. On někdy zapomíná, že je třikrát větší než já a když mě zalehne, tak je ze mě vidět jen kousek pacičky na jedný straně a na druhý konec fousků a to pak kvičím, ať mě honem propustí, nebo se mu celá udusím.

Pořád mám plnou pusu legračních malých zoubků. Panča jim říká perličky a schválně mi do pusy strká prsty a baví ji, jak ji jen tak z legrace okusuju. Někdy se teda rozvášním a stisknu trochu víc, ale to panča hned řekne přísně Jolí NE a já vím, že musím povolit, jinak si už na zoubkování hrát nebudeme. Ani nevím, proč mě okusování všeho tak baví, asi nechci, aby ty moje zoubky byly v puse nadarmo. A tak okusuju nejen panči prsty, ale taky sedačku, kuchyňský židle, plastový tyčky u žaluzií, papírový utěrky, časopisy, kytičky, pančiny pantofle někdy i s pančinýma palcema, zipy u svetrů a samozřejmě taky bonbonky a granulky.

A taky mě baví skákat. Skáču přes kozu-panču na skříně, přes sedačku na vysoký police v obýváku, na okna a na šplhadla, někdy skáču i přes Vendelínka a taky moc ráda zaskakuju za poličku v rohu, tam se mi moc dobře hraje. Tuhle jsem tam zrovna úřadovala a panča o mě nevěděla. A najednou viděla, jak se z rohový poličky samy od sebe vysunujou krabice. No ta vám na to čubrněla jak na nějaký zázrak. Asi si myslela, že má doma poltergeista, ale pak se za tou krabicí objevila malá pacička a představte si, to jsem byla já. Jéjda, to vám bylo smíchu v tý naší normální rodince. 

Když neskáču a nekoušu, tak hromadím majetek. A to pak vždycky panča kouká, kolik hraček si nanosím do pelíšku, abych se s nima potěšila a pohrála si, než se zase záhadně ztratí. Někdy mi panča dokonce i pomáhá hračky hledat a to je důležitá práce, protože taková kočička na všechno sama nestačí. A tak panča leze po kolenou, plazí se po břiše  a někdy si  k tomu svítí aj baterkou a má pokaždý velkou radost, když pro mě najde další hračku. Tak takhle se spolu my dvě holky umíme bavit.

Někdy taky spinkám, ale to moc často nebývá. Zrovna teď jsem se ale tím vyprávěním trochu unavila, tak si pořádně olížu pacičky a dám si lehký odpočinek.

Vaše upovídaná Jolanka Půlocásková

A tady jsem si k hračkám přihromadila i Vendelínka.