Dneska jsem vám přišla napsat ETAPOVÝ PŘÍBĚH o tom, jak jsem panče zamotala hlavu, jak se potom panča asi dočista zbláznila a jaké z toho pro mě vyplynuly výhody.
Část první:
Začalo to tím, že k nám minulý týden přijela nějaká černá vetřelkyně. Šla jsem bezelstně nahoru, prohlídnout si, co se tam od minulýho dne změnilo a najednou proti mně stálo něco černýho, co vypadalo jako Kuba. Ale nebyl to Kuba, toho už přece poznám. Tohle bylo menší než Kuba, nemělo to bílej krční flíček jako Kuba a hlavně to na mě syklo jako nějakej husák a Kuba už na mě nesyčí. Já jsem tak trochu lekavá a tohle syknutí u mě způsobilo duševní šůček. Utekla jsem před tím dolů, abych se uklidnila a čekala jsem, že Vendelínek poběží se mnou a poskytne mi psychickou oporu. Ale nic takovýho se nestalo, místo toho jsem pak viděla MÝHO Vendelínka, jak si pořád důležitě vykračuje po boku tý nový černý holky, co k nám přijela na prázdniny a jak se před ní naparuje a dokonce si od ní nechá líbit i sem tam nějakej pohlavek.
No páni, to mě teda dorazilo. Tohle že je můj rytíř a ochránce? Jen co vidí novou holku, tak zapomene na svoji Jolanku?? Situaci vůbec nepomohlo, že venku se zrovna začali ženit čerti a tak na tý svojí svatbě bouchali a házeli bleskama, že jsem v tom ublíženým rozpoložení vlezla načnutou sedačkou dovnitř a tam jsem zůstala, ve tmě a v tichu a mohla jsem tam v klidu přemýšlet o tom, co se to děje.
Panče se moc nelíbilo, že jsem tam schovaná, ale nechala mě být. Říkala si, že až bude po čertovský svatbě, tak zase vylezu. Jenže já jsem nevylezla a když mě panča nakonec nešetrně vytáhla ven, abych tam nefilozofovala celou noc, tak jsem se namíchla a utekla jsem se schovat jinam. Vybrala jsem si místo pod počítačovým stolem, kam se vždycky schovávám, když se uklízí s tím hlučným chobotnatcem. A odtud – když já nechci – mě nikdo nevyloví.
Panča z toho byla už trochu vyjevená, ale pořád věřila, že druhý den už zase budu normální Jolanka. Běhavá, skákavá, gourmetek vyžadující Jolanka. Jenže já jsem byla i ráno pořád zapresovaná pod tím stolem a bylo tam takový ticho, jako bych tam ani nebyla. To se panča už opravdu vylekala. Musela si najít nějaký šikovný instrument, kterým mohla zezadu zašmátrat v tý podstolový schovce, jestli tam vůbec jsem a já jsem pak konečně trochu povylezla. Panča mě hned odchytila, odnesla pryč a místnost zavřela, abych se tam už nemohla vrátit.
Jenže já jsem byla pořád moc vyjevená a hlavičku jsem natáčela do všech stran, jako bych čekala, že přijde nějaké nebezpečí. Panča mě chovala a hladila a říkala mi Jolanko, trubko moje malá, co se děje, vždyť se ti přece nic nestalo??? Ale přitom vlastně nevěděla, jestli se mi nic nestalo a proč jsem tak vyplašená.
Další den jsem nebyla vůbec nikde. Nemohla jsem být v sedačce ani pod stolem, protože tam bylo zavřeno. Jenže jsem nebyla ani v druhých dvou místnostech. Panča s páníkem prohledali úplně všechno, dokonce otevřeli i všechny dvířka a šuplátka v kuchyni, ale prostě jsem se vypařila. A pak druhá panča řekla – ježišmarja, že ona vylezla větračkou ven!!! Všichni se z toho úplně orosili, ale panča první si myslela, že by to nebylo možný a že bych se tudy neprotáhla. I tak šli všichni honem ven na obhlídku, ale nikde, vůbec nikde jsem nebyla. Nakonec si z tý záhady panča sedla na zem a zrak jí padl na jednu vysunutou knížku. A tam v té polici za knížkama uviděla dvě ouška a dvě oči a tak vám jí odlehlo, že se začala smát jako blázen a povídala, teda Jolísku, co tady takhle blbneš, šmudlo jedna. Ale už mě v té schovce nechala, ať si teda dělám, co chci. Dala mi tam misku s jídlem, tu jsem zdlábla a tak byla celkem spokojená, jak nám to spolu jde.
Další pokračování tohodle příběhu napíšu zítra, teď už jsem nebyla dlouho ve schovce.
Vaše Jolanka Půlocásková
2024 ©