Tak a je to zase tady. Už je tady zase ten Advent. Když mi tohle slovo panča řekla úplně poprvý, tak jsem si myslela, že máme doma nějakýho novýho uchazeče o místo, kocourka Adventa. To jsem byla totiž ještě mrňavá a nic jsem o světě nevěděla. Ale teď už vím, že advent je taková parádní doba, kdy každý píše Ježíškovi, aby si to ten hodnej pán mohl všechno pěkně v klidu připravit. Já letos Ježíškovi psát asi nebudu, protože jsem moc spokojená a skoro nic mi nechybí a stejně vím, že co jsem minule chtěla, tak jsem to nedostala. Panča mi vysvětlila, že holítko na ušní chloupky a další věci asi zrovna pan Ježíšek neměl na skladě, ale já si spíš myslím, že mě nechtěl kazit, abych nebyla moc marnivá. A tak už jsem se svýma chloupkama smířená a holit je nechci. Snad zrovna to holítko letos nedostanu.
A teď bych vám chtěla prozradit, co se u nás změnilo. Od tý mojí loňský příhody, kdy jsem se nepohodla s Vendelínkem, jsem byla dál dole, ale Vendelín se přestěhoval za klukama nahoru. Se mnou potom přes den býval Frodík. Ten byl hodný a nikdy mě nezlobil a já jsem tam aspoň nebyla sama. Jenže Frodík už u nás není, panča říkala, že teď bydlí na prachovým obláčku s Fandou. A taky s Mášenkou, Bertíkem a Emičkou, to byli pančini kamarádi ještě předtím, než dostala mě. Ale nebojte se, nejsem dole sama, protože představte si to - já už normálka úplně celý den i noc a prostě pořád nadobro bydlím se všema nahoře. Jolanka Sralbotková se proměnila v Jolanku Nebojsovou a nikdo, ale vůbec nikdo si na mě nepřijde. Toho divokýho Olouše jsem si zpracovala už v minulým deníčku, Vendelínek se znova stal mým velikým princem a z Kubíka si nic nedělám, ani když na mě pokaždý zasyčí. A tak mám plno nových zážitků s celou klučičí bandou, o který jsem předtím byla ochuzená. Vendelínek je taky rád, že mě má zase u sebe, protože fakt nevím, kdo jinej by se mu tak hezky staral o to, aby měl pěkně ulízaný vlásky. Tady jsme zase spolu (a všimněte si prosím, jak jsem z toho celá usměvavá):
V noci se panča pravidelně probouzí, protože si chce natáhnout nohy a nejde to, vždycky se jí o něco zarazí. A to něco, to je Vendelínek a u něj stočená já a panču ten pohled pokaždý tak dojme, že si najde na ty svoje packy nějaký jiný místo, jen aby nás neprobudila. Většinou vystrčí jednu z postele a druhou hodí směrem k páníkovi. Tím zase trošku vyruší Kubu, ale on už je na to zvyklej a ani to s ním nehne. Někdy tam s náma nocuje i Olouš a to už pak panča skoro brečí, protože si fakt nemá vůbec kam lehnout. Oloušáka to ale naštěstí na posteli moc nebaví, radši si skočí do pelíšku na komodě, kde vždycky dřív prej spával Fanda. A tak se přece jenom něco na tý posteli pro panču uvolní.
S Oloušákem jsme už bezva kámoši, moc hezky jsem si ho vycvičila a když někdy náhodou zapomene, že už se ho nebojím, tak mu hned ukážu, jak se věci mají. Jako třeba tady na okně, to se vám tak lekl mýho pohledu, že málem vyskočil z kožíšku:
Panča mě za to moc pochválila, když se teda přestala konečně smát. A my si s Olíšanem teď klidně oba usteleme panče na packách a vypadáme, jako by to tak bylo odjakživa.
V sobotu jsme s pančou dělaly moc zajímavý věci. Olís se nám do toho taky motal, ale panča řekla, ať si jde hrát za klukama, že tohle je holčičí činnost. Zachrastila mu na šťastnou cestu bonbonkama, aby měl ten kluk nějakou motivaci k odchodu a pak už jsme spolu zůstaly jenom my dvě. Panča otevřela dvířka u skříňky, která se jinak vůbec nikdy neotvírá a vytáhla ven krabici plnou parádních hraček. Většinou tam byly balonky - velký a leský, pak takový chlupatý a taky úplně malinkatý, co vypadaly jako hopíky. Některý z nich panča nepotřebovala, tak je dala zpátky a víte co? Asi že jsem byla tak děsně hodná, tak dva z nich věnovala mně. Byly už trochu pokažený, ale mně to vůbec nevadilo a pěkně jsem je kutálela po zemi. Zatím panča vytahovala různý jiný věci. Něco dala do misky, něco pověsila na dveře a do něčeho dala svíčku. A potom úplně nakonec zapálila jednu svíčku na takovým tácu na stole a řekla mi - tak a máme to hotový, Jolanko.
A já jsem měla velkou radost, že my dvě holky držíme spolu a že si mě panča přizvala na tak důležitou spolupráci. Ani mi nevynadala, když jsem skočila na polici a ta jedna neposedná miska žuchla i s míčkama dolů. Kdepak, panča to jen posbírala (vždyť se taky nic nestalo) a ještě mě pohladila po bezocáskový štětince. A řekla - Jolí, ty seš stejně ta nejhezčí princezna na celým světě. No a to jsem, viďte?
Vaše adventní Jolanka Půlocásková
2024 ©