Včera večer jsem si jen tak ležela na okně a rozjímala jsem. Vzpomínala jsem na svoje mladý léta a jak jsem byla zabouchnutá do toho proradnýho černýho Vendelínka a prostě tak nějak celkově jsem rekapitulovala svoje dlouhatánský roky v týhle rodině, už skoro celý čtyři. Panča seděla vedle na židli, něco ťukala na klábosnici a sem tam zvedla hlavu, natáhla ke mně ruku, podrbala mě po zádíčkách nebo pod bradičkou a pronesla - no jo, tohle je moje Jolanka…. nebo - ty seš naše malá princeznička, viď?.... a takový podobný člověcký bláboly.
Umývala jsem se před spaním a občas jsem při tom zvedla hlavu a podívala jsem se do skla. Už vím, že když je tma, tak se v tom skle odrážím a kolikrát se vám až divím, jaká jsem hezká Jolanka. A jak jsem zase jednou tu hlavu zvedla, tak jsem začala vrkat a chrochtat a pískat a dělat kvíkvíkví miémiémié kvíkvíkví a pacičkou jsem přitom na tu druhou Jolanku mávala, jako kdybych navěky odjížděla do dalekých krajin. Panča se po mně podívala a ulekla se, že jsem se už zase zbláznila. A najednou to uviděla. Já jsem komunikovala s opravdickou můrou! Seděla na okně, měla krásný velký urovnaný křídla a ani trochu se mě nebála. Byla totiž na druhý straně skla, přesně tam, co byla ta druhá Jolanka. Ani si nepřejte vidět, jak jsem jí záviděla. Jolance, né můře.
Panča přestala klábosnicovat, dívala se na mě, jak se domlouvám s můrou přes sklo a byla celá rozveselená, že nejsem zblázněná. A já jsem se fakt parádně rozdováděla. Skákala jsem po okně, vyťukávala jsem do skla děsně tajný zakódovaný zprávy, dávala jsem můře pusinky a ta druhá Jolanka se po mně furt opičila. Najednou jsem máchla packou trochu víc, chytila jsem do drápku krátkou záclonku, co nade mnou plápolala a když jsem pacičkou škubla, záclonka udělala kruááááá jak nějaká vrána a objevila se v ní děsná ďuzna. Taková, že kdyby ta můra nebyla za sklem, mohla tudy klidně proletět i s celým můřím doprovodem jako nějakou slavobránou. Podívala jsem po očku na panču, co na takový hadrový vylepšení říká. A cože to říkala? No dík, Jolouš, konečně poslední záclona zařvala…
A tak jsem zjistila, že panča musí mít nějaký lepší ouška než já, protože já jsem fakticky žádný zařvání neslyšela.
Vaše záclonově-dírková umělkyně Jolanka Půlocásková
2024 ©