Konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala s velkým zpožděním o svých narozeninách. V květnu mi byly už tři roky, to koukáte na malou Jolanku, jak vyrostla, co? Panča na tu slávu nejdřív uklidila celej barák, ale to si mohla klidně odpustit, protože hned jak vytáhla toho hlučnýho slona s chobotem, tak jsem rychle utekla do schovky pod stolem a moc dlouho jsem nechtěla vylízt. To pak musela přijít na řadu krabička s bonbonkama a pančiny lstivý řeči jako - Jolankooooo, no tak, poserko, už je to hotový, tak vylez, ty kozo malá.... A když teda pořád chrastila těma bonbonkama a tak pěkně prosila, nechala jsem se konečně přemluvit a vylezla jsem. Panča mě honem chytila a pochovala, aby viděla, jestli jsem jí už odpustila. Usmála jsem se na ni jedním ze svých okouzlujících úsměvů a panča z toho byla v sedmým nebi, skoro jako by měla narozky ona a ne já.
V kuchyni už na mě čekal dortík, ale musel čekat nahoře na lednici, protože hrozilo, že zatímco mě bude panča odlákávat, tak mi hlavní ochutnávač Vendelín můj dortík dočista schlamstne. A to bych asi byla smutná, protože pro dobrý jídlo já žiju.
Panča mi dala pusu na čelíčko, moc hezky mě podrbala pod bradičkou – ví, že na to já slyším, a pak mi řekla do ouška – krásný narozeniny, Jolanko, mám tě moc ráda, ty moje holčičko tříletá. A k dortíku mi předala i kytku, protože jednou jsem holka a ta se holkám k narozkám dát musí. Ta kytka nebyla moc nezdobená ani barevná, byla celá zelená a vypadala jako travička, ale to vůbec neva, i to se počítá. A hlavně byla moje, takže jsem si s ní mohla dělat, co sama uznám za vhodné a to jsem pak taky udělala.
Byl to moc hezký den, protože když už jsem měla plný bříško a umývala jsem se na sedačce, tak mi panča ještě přinesla úplně novou myšku, na kterou předtím zapomněla. Držela ji za ocásek a mávala mi s ní před hlavou a já jsem ji jen tak vleže pacičkama chytala a skončily jsme teprve, když jsem místo myšky chytla panči prst. To se pak ozvalo jauvajs, Jolouši a bylo po hraní.
Druhý den jsem se moc hezky věnovala tý zelený kytičce a za to, jak jsem na ní zapracovala, by se nemusela stydět ani žádná opravdická zahradnice. Prvně jsem ji celou vytáhla, aby se kořínky mohly nadýchat vzduchu, pak jsem tu hlínu, co z ní odpadala, zašlapala s Vendovou pomocí do koberce, to zase aby se kytička u nás cítila jako doma a nakonec jsem ji chtěla zasadit zpátky, ale to mi moc nešlo, protože kelímek se pořád potácel jako opilec. A tak jsem to už nechala na panče, aby si s tím poradila. Ta mě za to pochválila, řekla mi, že jsem prostě prdluše obecná a kytku vrátila do kelímku. Škoda, že to celý potom pokazila zase s tím svým chobotnatcem, jinak by to byly moc povedený narozeniny.
Vaše tříletá (a kus k tomu) Jolanka Půlocásková
P.S. Panča u sebe neměla fotící krabičku, tak moje zahradnický umění zdokumentovala jenom telefonovací plackou. Fotky nejsou ani trochu povedený, ale řekněte sami, nejsem prostě ztělesněním nevinnosti??
A vlastně, to jsem vůbec neudělala já, to byl ufon!
2025 ©