29. července 2013

Jú, fakt už je to celý měsíc od mého posledního zápisu? A přitom je toho pořád tolik na povídání. Panča říká, že se ze mě stává divoký pometlo a já si už vážně budu muset pořídit slovník člověcký řeči, protože těm slovíčkům vůbec nerozumím. Ale to neva, stejně je mi jedno, co to znamená, protože mám panču dočista obtočenou kolem drápků a tak vím, že mě má děsně ráda, i když mi řekne třeba Jolanice drápanice.

Za tu dobu, co jsem vám nepsala, jsem se naučila spoustu nových věcí. Tak třeba skok přes kozu. Teda ona je to moje panča, ta koza, ale vypadá to úplně jak v tělocvičně, když člověcký koťata skáčou přes takovou tu divnou kozu. U nás to probíhá tak, že se panča ohne, aby nám vyčistila čurací a hovínkovou bedýnku, já honem rychle vylezu na takovou nízkou poličku a odtud skočím přes tu ohnutou kozu s odrazem přes její záda na vysokou polici na druhý straně, kam bych jinak nevyskočila. Panču to děsně baví a i když se mi někdy zrovna nechce skákat, tak si schválně plácá na záda a volá na mě Jolí, Joloušku, hop, podívej, hoplá.... No a mně to nedá a jdu panče udělat radost a zase přes ní skočím nahoru. Ale tuhle to panča nepromyslela do posledního puntíku a šla uklízet bedýnku jen v takovým tílku, co se ještě trochu vyhrnulo, když se ohnula. No a já jsem při přeskoku přes kozu použila drápky, protože bych se jináč na holý kůži těžko udržela  a to se panče vůbec nelíbilo. Zaauvajsovala, až se mi naježil bezocásek a řekla mi tamty slovíčka, že jsem Jolanice drápanice. Pak jsem schválně několik dní přes ní neskákala, dokud se mi neomluvila a nenabídla mi za další přeskok dobrý bonbonky.

Ale co vám musím hlavně povědět je to, že jsem se stala čepičkářkou. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale jednoho dne jsem se probudila a věděla jsem, že je s obyčejnským životem konec a že musím udělat něco parádního a rozhodla jsem se právě pro to čepičkaření. Je to děsně jednoduchý. Druhá panča totiž sbírala porcelánový panenky a když ji jednou už tyhle holky začaly vytlačovat z pokoje, tak je přestěhovala dolů do pokojíku, kde jsem já začínala svoji jihlavskou kariéru. Ty panenky jsou všechny postavený nahoře na skříni, kam se normálně žádná kočička nedostane. Ale protože, jak už víte, jsem se naučila skákat přes kozu nahoru, tak odtud je to už jen malej skůček na tu skříň, kde bydlí ty holky.  A to víte, že když už jsem jednou nahoře, tak si tam všechno pořádně prohlížím a dolů mě jen tak někdo nedostane. Skoro každá  slečna má na hlavě nějakou čepičku nebo kloubouček a to je prostě úžasná zábava ty hlavový pokrývky krást. Jde moc dobře, protože jednak jsem šikovná a druhak se ty holky ani nebrání. Prvně jsem se zaměřila jen na slamáčky, protože ty mi voněly nejlíp a když jsem si je shodila dolů, tak se daly krásně kousat. No ale ty brzo došly a tak jsem se pustila do pletených čepiček a že jsem pracovitá, tak panča každý den sesbírá ze země aspoň pět různých kousků. Brblá při tom sběru, že jsem malá opice a prej jako by jeden zloděj v rodině nestačil. Tím myslí Fandu, vím, že taky má tyhle úžasný dovednosti, ale kloboučky a čepičky ho nebaví, ten se zaměřuje na jiný sortiment.  No a tak čepičky jsou prostě moje specializace a ohromně se mi tím rozšířily obzory. Někdy čepičku půjčím i Vendelínkovi, aby měl  taky radost ze života. Před týdnem mi ho totiž panča strčila do tašky a odvezla pryč a já jsem byla hrozně napnutá, co se děje a trochu jsem se bála, aby mi ho vrátila. No a když ho pak vrátila, tak měl zase oholenou prdýlku. Jejda, ten se styděl. Rychle šel ke granulkám, aby to zajedl a já jsem mu ještě při tom dlabání krásně očistila zádíčka, aby věděl, že mi jeho holá zadnice vůbec, ale vůbec nevadí. Hlavně že se mi vrátil, Vendelínek můj jinak celej chlupatej.

No a to bude zatím tak všechno, co jsem měla na srdíčku. Venku je prej velikánský vedro, ale mně to ani neva, protože ven nechodím a dole v baráčku máme docela příjemnej chládek.


Vaše neupečená Jolanka Půlocásková


Tady si zrovna čepičkařím s jedním úlovkem: