27. ledna 2014

Jsem prej bordelářka, prohlásila panča. A to jen proto, že jí denně přerovnávám polštářky, co má naskládaný na sedačce. Je to strašně lehký, stačí zalízt za první z nich a pak tím tunýlkem rychle proběhnout a v tu ránu jsou na zemi i všechny ostatní. Panča se jako zlobí, ale stejně je celá užaslá nad mou dovedností a vždycky se mě ptá – teda Jolanko, jak ty to děláš? Jednou jsem jí to konečně ukázala, zrovna když ty polštářky narovnala zpátky a tak si myslím, že teď už se mě na to ptát nemusí.

Ale já jsem vlastně chtěla napsat ještě něco o Vánocích. Myslela jsem, že už z toho všeho rozruchu nebudu tak vykulená jako minule, protože teď už jsem byla přece stará mazačka. Jenže když to vypuklo a panča s páníkem začali strojit tu zelenou velkou štětku, byla jsem zase úplně jako u vytržení. Dokonce jsem si ze samý radosti párkrát jakože pohonila ocásek, ale to víte, kde nic není, ani Jolanka nebere. Štětička místo ocásku se chytá špatně, ale panče se to i tak moc líbilo a říkala, že mě asi přihlásí do nějakýho stardancu.

Strojení štětky šlo nám všem dohromady pěkně od pacek. Hezky jsem pomáhala, hlavně když se mi zdálo, že třeba támhleta koulička by měla viset někde jinde, než kam ji pověsila panča. To jsem pak vždycky jen máchla pacičkou a koulička už byla jinde. Skoro vždycky na zemi, ale párkrát se mi povedlo ji přemístit tak, že zůstala na štětce a z toho jsem měla velkou radost. Trénovala jsem to potom každý den a myslím, že příští rok mi to už půjde úplně samo. Na špičku štětky panča dala jen tak halabala malýho lehkýho andělíčka a ten se mi vážně moc líbil. Přála jsem si, aby byl jen můj a tak jsem mu každý den pomohla dolů na zem. Nedalo to žádnou práci, protože na špičku jsem s trochou cviku došáhla ze šplhadla a ten andělíček tam nebyl ani pořádně přidělanej, tak se vždycky ladně snesl dolů jak sněhová vločka. Kdybych byla jako Fanda, tak bych si ho určitě hned odnesla do nějaký schovky a panča by ho našla až o jarním úklidu. Ale já taková nejsem a o svoje poklady se ráda podělím. A tak panča našla každý den andělíčka dole pod štětkou, sebrala ho, dala zpátky na špici a já jsem ho za chvilku zase sundala. A takhle se to odehrávalo několik dní, než přišlo velký BUM. Jako že s andělíčkem spadla celá štětka. Panča zrovna seděla vedle v pokoji a najednou uslyšela randál a trochu kvičení. No a když přiběhla na místo činu, tak uviděla, jak si štětka leží klíďo píďo na zemi a pod ní se melu ubohá já, ona mě totiž trochu uvěznila a já jsem vůbec nemohla ladně odběhnout, jak jsem to měla prvně v úmyslu. Panča to celý nadělení vzala s podivným klidem, skoro jako někdo, kdo je na podobný extemporata zvyklej. Řekla – tak to vidíš, kozo jedna malá, dobře ti tak. A pak zvedla štětku a vysvobodila mě ze zajetí. Řeknu vám, že jsem odtud vystřelila jak raketa, ale ještě než panča stihla štětku vrátit do původní polohy, už jsem byla zase zpátky. Druhej den jsem nezištně pomáhala sundávat ze štětky balonky a dávat je zpátky do krabice a jenom párkrát jsem nějakej odnesla pryč, aby se neřeklo, že jsem divná. Panča mě pak pochovala, dala mi pusu a řekla, že jsem stejně její chlupatý miminko a táááák dlouho mě drbala po bříšku, až jsem se z toho blahem celá rozvrněla.

Teď si jdu učesat mýho chlupatýho Vendelínka a pak si porozjímám o životě.

Vaše malá velká Jolanka Půlocásková

Tohle je ten můj oblíbenej andělíček a na dolní fotce se zrovna děsně natěšeně chystám, že si za ním tak trochu skočím.

No a tady je štětka dole. Ale všimněte si, jak se NENÁPADNĚ odsunuju od místa zkázy za svůj novej domeček. Možná si mě panča nakonec ani nevšimla, né???

Takhle způsobně umí u štětky sedět můj Vendelínek. Asi se to od něj budu muset naučit.