Venku leje jako z děravý konvice a tak jsem se uvolila, že když stejně není co jinýho na práci, mohla bych zase jednou napsat. Chtěla jsem to udělat už dřív, ale furt na to nějak nezbejval čas. A to jsem vám chtěla napsat třeba o tom, jak si pěkně chodím do venkovního pokojíčku, kterej jsme předtím vůbec neměli, nebo o tom, jak je na mě Oliňák drzej a pořád mě honí a jak si to dobře pamatuju a když se zavřou dveře a on je na druhý straně za sklem, tak jak na něj syčím a vrčím a mlátím ho packou, až tabulka řinčí. Nebo o tom, jak jsem se tuhle děsně pletla panče pod nohy, protože se mi zdálo, že bude krájet salámek a jak ona žádnej salámek vůbec krájet nešla, ale místo toho si šla vyndat sklenici okurek a jak jsem se jí právě zrovna v tu chvíli zamotala pod ty její nohy, tak se lekla a protože ta sklenice nebyla pořádně došroubovaná, zůstalo jí v ruce jen víčko a zbytek spadl na zem a udělal velký KŘÁCH a všude po zemi se válely malý okurky a velký i malý střepy a nacákáno bylo kam moje očička dohlídly a ta voda nebyla vůbec dobrá a taky jsem mohla napsat, jak se na mě kvůli tomu panča úplně nespravedlivě rozzlobila a řekla mi, že jsem machometl nemožnej a vyhodila mě do obýváku a pak to tam dlouho uklízela a okurky naházela do misky a pak je omejvala a nakonec snědla a jak ten zbytek už nejedla, protože nebylo co a jak tu vodu smradlavou musela několikrát vytírat a furt to smrdělo octem a jak si mě potom šla trochu udobřit, protože věděla, že JÁ jsem ty okurky nepustila....... Jo, tak o tom všem jsem vám prvně chtěla napsat, ale nenapíšu, protože dneska se stalo něco správňáckýho a tak napíšu radši o tom.
Kamarádi, já jsem dneska UTEKLA!!!! To čubrníte na princeznu, co??? Řeknu vám, že panča prej viděla všechny svatý i rohatý, když se to stalo, ale nakonec to rozdejchala a odlapila mě. No a došlo k tomu tak: máme novej venkovní pokojíček, kterýmu se říká pergola. Oliňák už o něm určitě psal, protože se rád chlubí a je to náfuka, kterej si tam chodí po těch svých dlouhých brkách s frňákem nahoru, jako by mu to celý patřilo. To já jsem úplně jiná. Očuchávám si tam každej kousíček, nic nevynechám, vždycky zkontroluju kytičky, vymetu pavučiny, vytřu kožíškem chodník, no prostě chovám se jako dáma a né jako to trdlo. Z toho pokojíčku se jakože NEDÁ utýct, protože je zavřenej takovou zašupovací dřevěnou mříží. Jenže se dá odtud dostat na schodiště a když pak náhodou někdo otevře dveře na schody, tak se dá frnknout. No a to se zrovna povedlo mě. Panča mě sice viděla, že tam stojím, ale vůbec ji nenapadlo, že bych mohla bejt tak hbitá. Pootřevřela opatrně dveře, aby mě pohladila po čelíčku, protože jí přišlo, že jsem tam taková nějaká smutná a osamocená. No a já jsem toho okamžitě využila a frrrrrrrrr a byla jsem venku jak ten ptáček. To jste měli vidět ty manévry, co nastaly. Prvně panča chytila okšírovanýho Oliňáka a hodila ho za mříž. Dál chytla okšírovanýho Kubu a hodila ho za mříž. Pak chytla neokšírovanýho Froda a hodila ho za mříž. Jenom mě nechytla a nehodila za mříž, i když by to moc chtěla. Já jsem totiž tohle všechno už dávno pozorovala zpod velikánskýho keře a sama jsem byla z toho nečekanýho útěku dost překvapená. Panča mě začala lákat ven na sladkej tón a líbivý slovíčka. To bylo samý - Jolanko, Jolanečko, holčičko moje, no pocem za mnou, no kdopak to sem přijde??? Nepřišel nikdo, pořád jsem byla pod tím keřem a nehrozilo, že by na mě panča došáhla. A jak z udělání nebyl nikdo jinej doma, páník už je totiž odletěnej pryč a panča na nás byla sama a měla starost, jak na mě. Musela risknout, že fakt nikam během pár sekund neuteču a honem se hnala domů pro dobrý bonbonky. Oddychla si, když mě našla furt na stejným místě a lstivě mi začala bonbonky servírovat tak hluboko, kam až ke mně došáhla. Jenže já jsem vždycky jen natáhla krk jak žirafa, bonbonek jsem slupla a zase jsem zajela zpátky. Panča už měla kolena celý otlačený a ojehličovaný a došla jí trpělivost. A tak když jsem se po několikátý zase krčkově natáhla pro další mlsku, tak mě panča za ten krk rafla a úplně sprostě mě za něj vytáhla ven. Přitiskla mě k sobě jak nalezenej poklad a pelášila se mnou domů. Ani jí nevadilo, že jsem ji tak trochu seškrábala, hlavně když mě měla. Protože víte, kluků máme tolik, že je ani neumím spočítat, ale princezna jsem tady jenom já. Doma mi panča jen tak jemně poplácala bezocáskovej bobík a řekla mi - teda Jolanko, to by mě zajímalo, co bys tam venku asi tak dělala, kozo jedna praštěná. A měla pravdu, za chvilku začalo takový boží dopuštění, že bych se z toho strachem asi trochu zbláznila a panča by zase musela za kamarádem pro antidepresiva. Takže jí myslím odpustím i to nedůstojný krčkový zpodkeřový vytažení ven.
Vaše DDD (dneska docela dobrodružná) Jolanka Půlocásková
2024 ©