Jejdamane, to už je zase doba, co jsem naposled nadrápkovala deníček...
Tak abych se vám představila - jsem Jolanka Půlocásková. Hihi, to byla jen legrace, já vím, že už mě znáte, ale třeba jste na mě za tu dobu zapomněli. Ani nevím, na co bych se vymluvila, nic mě nenapadá a tak řeknu rovnou pravdu. A nebude hezká, na to se připravte. PANČA JE PROSTĚ LÍNÁ!!!! A je to venku! Já jsem už vážně mockrát chtěla, aby za mě něco naklapala a nebo aby mě aspoň pustila k tý psací krabičce, protože bych to klidně zvládla sama - koukněte, jak by mi to šlo: sdjfiddtiiiiiiiiiiiii. Přece vím, jak se šlape na písmenka, aby naskákaly na obrazovku, na tom není nic složitýho. Ale to ne, panča se o tu krabici lakotí a pak mám skoro půlroční mezeru v písánkování. Mezitím jsem trochu zestárla a jsou mi už čtyři roky. A třeba taky ne, co já vím, však ty moje narozeniny jenom odhadl můj bílopláštíkovej kamarád. Jenže nějaké datum na gratulace Jolance bylo potřeba a tak se stanovil 15. květen a tím jsme vzaly s pančou zavděk. K narozeninám jsem dostala jako vždycky gourmetkový dort ozdobený kouskama šunky a taky dobrýma vitamínkovýma bonbonkama. Panča mě pochovala, pořádně vyhladila po našponovaným bříšku, potřásla mi pacičkou a řekla "krásné narozeniny, ty moje princezno bezocásková" a potom mě zase postavila na zem, abych se mohla zabrat do toho svýho dortíku. Vzala si fotící věc, aby na mě měla památku a já jsem v tu chvíli mrskla bezocáskem a zmizela za sedačkou. Panča řekla "no Jolouši, neštvi mě a pojď se vyfotit, kobylo jedna", ale já jsem schválně nešla. A trucovala jsem, že mě panča nenechá pochutnat si na dortíku bez toho protivnýho cvakání. Nakonec se panča umoudřila, pronesla "tak si trhni, potvoro", odnesla fotidlo pryč a já se konečně mohla naládovat, až se mi bříško pronášelo k zemi. Vendelínek se přišel podívat, co to mám a já bych mu klidně kousek nechala, protože nejsem lakotník, ale Venda má radši granulky a tak mi sežral jenom dva bonbonky a zbytek mi velkoryse nechal. A teď vám musím povyprávět o jedný novotě, kterou už nějakou dobu provozujeme každý den. Panča tak nějak usoudila, že už ji to naše rozdělení na spodní (já a Vendelínek) a horní (Kuba a Frodo) kousky nebaví a tak nás začala pozvolna pouštět k sobě. Vždycky když přijde domů, tak nám dole otevře dveře a my s Vendou vylítneme rychlostí blesku nahoru. Teda, abych to upřesnila, vylítne Vendelín, já jsem trochu ostražitá a stoupám po schodech s rozvahou a noblesou pravé dámy, pěkně schůdek po schůdku.
Potom se ocitnu nahoře na chodbě a tam na mě zvědavě koukají ti dva kluci Kuba a Frodo, a představte si, že už na mě vůbec nesyčí. A tak zvednu hlavičku a hrdě kolem nich projdu (teda panča tvrdí, že prolítnu jako střela) až ven na balkon. No páni, tam jsem to ještě vůbec neznala a tak mi hlavička lítá, jako by byla nasazená na pérku. Panča se směje a říká, že mám krk jako žirafa, když ho takhle natahuju do všech stran, abych viděla, co kde je. Vendelínek je tam hned jako doma, ten se nebojí vůbec ničeho a tak jsem ráda, že ho mám, protože kdyby něco, tak by mě určitě ochránil. Na balkoně je šplhadlo a lavice a pelíšky a taky velký okno do takový sousední kytkový místnosti a to mi vždycky skoro oči vypadnou, jak si to všechno prohlížím.
No a když se všeho nabažíme, tak potom jdeme zase na svý známý místečka dolů, kde mezitím vizitýrujou kluci, aby taky viděli, jestli tam náhodou nemáme nějaký privilégija. Nakonec se všichni zase proházíme a upelíškujeme se tam, kde jsme doma, ale je moc bezva, že se můžeme takhle proběhnou po celým baráčku, ujíst z cizích granulek a pohrát si s cizíma hračkama.
Jako zrovna včera, měla jsem něco nabranýho v pacičce a zblízka jsem si to prohlížela. Panča se na mě podívala a říkala - "ty si pěkně hraješ, Jolanko". Jenže potom se to něco v pacičce trochu pohnulo a panča procitla a křikla na mě "Jolouši, to je pavouk, hned ho pusť" a chytla mě a zatřepala mi pacičkou, aby mě ten nohatec mohl opustit a jít si po svých záležitostech. Jé, ten upaloval. Trochu mě zamrzelo, že se mi panča takhle zapletla do hraní, ale už jsem jí odpustila, protože potom mě hezky pochovala a abych nebyla kor škodná, dostala jsem pár bonbonků. Tak tahle to teď u nás je, možná vám o tom napíše i někdo z kluků, ale to víte, já jim to poroučet nemůžu, protože pro ně jsem pořád mrňavá zaprdluška, kterou nikdo nebere vážně. Prozatím se loučí celá nadšená Jolanka Půlocásková
Ahoj Maxíku, já se vynasnažím psát častěji, ale to víš, za línou panču mluvit nemůžu A k tomu cvakání, mně vadí už jen to, když vyndává foťák z brašničky. Musí to dělat tajně, abych to neviděla a to se jí nedaří, protože já mám oči všude, haha
Hurá už jsem si myslel, že se žádného nového psaní nedočkám. Psaní i všechny fotky se mě moc líbili. Když Ti tak vadí cvakání foťáku tak panče poraď ať si změní zvuk a bude to pak fotit úplně potichu. Přeji krásný den a menší odmlku než posledně.