Vím, vím, minule jsem vám slíbila, že budu brzo pokračovat ve výčtu svých, jak bych to jen kulantně zaobalila, né zrovna princeznovských extempórat. A fakticky jsem se na to poctivě chystala: nabrousila jsem si drápky (a panča přitom na mě křičela: Joláši, přestaň doprčic drápat tu sedačku!!!), naplnila jsem si bříško, abych od psaní nemusela odbíhat (a panča to zase připomínkovala: ježišmarja, Jolanko, to je můj chleba s lučinou!!!!) a pak jsem si bříško zase vyprázdnila, aby mě tam nic netlačilo (a panča hubovala: ty Jolanice obecná, nauč se už konečně kadit do záchodu!!! - to když jsem jen tak lážo plážo vypustila hovínko zrovna pod stolem, u kterýho panča počítačuje). Jenže - než jsem se do toho psaní už konečně zakousla, stalo se něco divnýho, co mi úplně překazilo všechny moje plány a přeházelo už pěkně uspořádaný myšlenky.
Já vím, že vy už to víte, ale možná nevíte, že já jsem to nevěděla.... Panča s páníkem prostě jedno ráno odjeli i s naší přepravní taškou a když se vrátili, hned jsem poznala, že se něco děje. A taky že jo, panča z tašky vytáhla šedou žížalu. Prvně jsem myslela, že jsem to obarvená já, když jsem byla menší a ještě pořád s ocáskem, ale nene. Byl to malej kluk a z pančiný náruče na mě civěl velkýma žlutýma očima. Se všema se šel seznámit a tak jsem viděla, že není zlej a že se umí slušně chovat a to se mi hned ulevilo. Ten kluk se jmenuje skoro stejně jako já Jolí, akorát mu chybí na začátku to písmenko J a tak je to jen Olí. A to je myslím spravedlivý, že je trochu neúplnej, když mně zase chybí ocásek. No a jak jsem tak byla ulevená, tak se mi malej Olí docela líbil a já jsem s ním všude chodila a byla jsem důležitá a panča se smála, že ho provázím po baráčku jako nějaká zámecká průvodkyně. Moc se mi ale už nelíbilo, když se Olí rozhodl, že teď se začneme hubiznovat. Rázně jsem to odmítla a šla pryč, ale on za mnou pořád chodil jako dohozenej ženich. Śkoda, že mi Ježíšek nepřinesl ten nalepovací ocásek, který jsem si přála, protože teď by se mi vážně moc hodil. Mohla bych s ním Olina trochu mrsknout po čumáčku, když ke mně přišel moc blízko, jenže s tou mojí štětičkou se moc zázraků nenadělá. A tak jsem na něj sem tam aspoň sykla, aby věděl, že jsem princezna a že už stejně jednoho ženicha mám. A takhle to šlo celý den.
Bylo mi v koutku duše trochu líto, že už nejsem ta malá Jolanka, sladká jako tatranka, jak mi panča vždycky říkala. A ona to asi poznala, protože mě chytila do náruče a dala mi moc čelíčkových pusinek a řekla mi, neboj se, Jolanko, pro mě budeš pořád ta nejmilejší, nejkrásnější a nejhodnější princezna na celým světě!
No a po tomhle slibu jsem byla opravdu ulevená a rozhodla jsem se, že Olinka budu mít ráda a nebudu demonstrativně zalízat do sedačkový schovky. Hlavně když jsem zůstala princeznou.
Vaše už navždy princezna Jolanka Půlocásková
2024 ©