19. listopadu 2015

Tuhle jsem byla ve výborným rozmaru a tak jsem se s pančou moc kamarádila. Poznalo se to tak, že jsem si k ní vlezla na klín, zrovna když měla klapací práci na počítači, lehla jsem si na zádíčka a dovolila jí, ať mě pořád, ale fakticky pořád hladí na puntíkárně, tak totiž říká mýmu bříšku. Bylo to tak bezvadný, že se mi samým blahem svezla hlava z pančiných kolen dolů, zadní packy jsem si zalomila o pančino břicho a přední jen tak o vzduch, zoubky mi vylezly z pusy ven a jazyk se cpal s nima a takhle jsem vydržela ležet snad celý rok. Panča říkala, že to netrvalo tak dlouho, ale mně to takhle dlouhý přišlo, protože to bylo moc hezký. Poslouchala jsem pančin hlas, kterej mi vyprávěl o tom, jaká jsem krásná cácorka a jak jsem sladká jak cukrkandl a to vyprávění mě skoro uspávalo.

Ale najednou jsem tak rychle vyskočila, až jsem panču poškrábala na horních i dolních packách, takže přestala vyprávět a moc hlasitě zaječela to svoje auuuuuuuuuuu Jolouši jeden. Jenže kdybyste viděli to, co jsem uviděla já, tak byste taky takhle vyskočili. Představte si, že na našem okně, na kterým vždycky lehávám s Vendelínkem a na kterým teď ležel v pelíšku můj Venda dočista sám, seděla úplně cizí kočička!! Teda abych to uvedla na pravou míru, seděla z druhý strany okýnka, ale pro mě to bylo stejný zjevení, jako kdyby najednou seděla vedle mě. Vendelínek je kliďas, takže ten ani nezvedl hlavu, natož aby se projevil zvukově. Musela jsem to udělat za něj a tak jsem vyskočila na okno a zakníkala jsem dlouhou větu, takovou ode mě panča prej ještě nikdy neslyšela. Znělo to asi nějak takhle –

aujajajajajajamaumimimivííííííííjajajaaaaaaaaaaaaaaaaa.

Vy, kteří umíte naši kočičí řeč, jste si určitě hned přeložili, co jsem tý cizince sdělovala. A vy, kteří to neumíte, tak se to koukejte rychle naučit, však se né nadarmo říká, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem.

Cizinka na okně se na mě dívala trochu opovržlivě, myslím, že mě nebrala vážně, když nemám ocásek, možná si dokonce myslela, že jsem nějaká nedodělaná. Ale to mi bylo fuk, já jsem byla celá v tranzu a bradička se mi klepala, jako když se naklepává masíko na řízky. A aby byl dojem dokonalý, stoupla jsem si na zadní pacičky a předníma jsem kočičce zabubnovala právě složenou Jolančinu ódu na radost.

Panča honem nevěděla, co dřív. Jestli se má dívat na kočičku nebo na mě, jestli má letět pro foťák, aby nám udělala věčnou památku na naše setkání nebo jestli má letět ven za kočičkou. Ale než se stihla rozhodnout pro vítězný počin, kočička udělala parádní zádíčkový oblouk, naposled se na mě podívala a pak decentně seskočila dolů. Na chodníku se ještě otočila a přísahala bych, že na mě mrkla, a pak zmizela v zahradě pod keříkama. Dál už jsem na ni nedohlídla a tak skončil příběh o tom, jak jsem viděla svoji

a)    okenní kamarádku

b)    sokyni v lásce

c)    prostě jen zvědavou mícu

Vaše skoro zkamaráděná Jolanka Půlocásková