18. září 2017

Kamarádi, v pátek jsem oslavila už pět let u nás doma. Říkáme tomu příchodniny, protože přesně před pěti rokama jsem přišla. Vlastně jsem byla přinešená, neměly by to teda být přineseniny? Ale to je jedno, hlavní je, že z malý píďalky jsem vyrostla do urostlý princezny a i tak jsem pořád pančin záprdek a Jolanka, sladká jako tatranka. Dorty už se u nás nedělají, protože je nás hodně a panča má líný packy, ale aspoň jsem dostala novou svítivou myšku a hopík s pírkem a taky moc dobrý bonbonky a ještě jsem si mohla vylízat talíře. To bylo všechno moc bezva.
Jenže: přišel víkend a ten si zapisuju do deníčku černým písmem. Byl to horor, děs, hrůza. A k tomu všemu navrch mi panča ještě řekla - Jolanko, ty seš teda hrozná POSERA. To už byla poslední kapka. Moc jsem se urazila, protože tohle se princeznám neříká. No a o co teda jakože šlo.
Prostě panča se rozhlídla kolem a usoudila, že takhle už to dál nejde a musí se v*y*l*u*x*o*v*a*t. Vidíte, ani to pořádně nemůžu napsat, tak hrozný to slovo je. Jen když vidím tyhle písmenka pohromadě, tak se mi ježí fousky a kožíšek na bezocásku mi trčí nahoru jak nějakej kartáč na boty. Vážně za to nemůžu, ale toho chobotnatce se šíleně bojím. Dělá randál, fouká kolem sebe a nejhorší je, že mi už párkrát vcucnul moji myšku. Co kdyby takhle vcucnul i MĚ??? Takže je jasný, že se právem bojím a nechci, prostě nechci, aby se luxovalo. Už nikdy, copak je to tak potřebný? Jenže panča tomu nerozumí. Vidí někde nějakej chuchvaleček prachu nebo pelíšek plnej mýho kožíšku anebo nějaký drobečky a granulky, co mi odpadly od pusy a už by hned tahala na světlo tu hrůzu hrůzoucí.
No a to se zrovna přihodilo teď o víkendu. Panča si něco špitala s páníkem. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a netušila nic zlýho. Panča potom šla do jednoho pokoje, zachrastila bonbonkama a řekla - jéééééé, tohle je ale dobrota, pro koho to asi je? Pro naši Jolanku? No a když se takhle ptala a vlastně mi ty bonbonky dočista vnucovala, tak jsem za ní zašla, že si něčeho ďobnu. Panča mi honem naservírovala pár bonbonků pod čumáček a pak už na nic nečekala, opustila místnost a zavřela za sebou dveře. Mě nechala za nima, i když věděla, že se mi to vůbec nebude líbit. Nelíbilo, a to jsem ještě ani nevěděla, proč tam jsem. Za chvilku jsem uslyšela, jak páník přinesl něco do kuchyně, jak to vytahuje z krabice, jak z toho tahá dlouhou šňůru a pak to začalo. Za zavřenýma dveřma se ozval zvuk, který tak nesnáším...

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale panča byla spokojená, že je skoro hotovo. Teď prej už jenom zase vylákat Jolanku a zavřít ji v jiný místnosti, aby se mohla vy...tamto ta první místnost. Šla pro mě a povídá cestou, tak už je to hotovo, Jolí, můžeš jít zase za náma.... jenže komu to povídala, když jsem tam vůbec nebyla? Panča věděla, že tam musím být, přece jsem nemohla projít zavřenýma dveřma nebo zavřeným oknem? No jo, ale fakticky mě nikde neviděla.

To už jsem vám asi někdy psala, že jsem hrozně vynalézavá v hledání schovek a už párkrát mě panča nemohla najít a myslela si, že jsem vypařená. Stejně jako teď. Prvně mě hledala sama. Pro jistotu zase zavřela dveře, abych v nestřežený chvíli nepláchla a ona mě fakt nehledala marně. Pak zavolala páníka a hledali mě oba. Jenže v tom pokoji zase tolik schovek není, tak kde ještě hledat? Jasně, že prozkoumali i polici s knížkama, kde jsem se tak šikovně schovávala vloni, když jsem byla depresívně zblázněná. Ale nejsem hloupá, abych se v jedný schovce schovávala dvakrát. Prozkoumali pootevřenou skříň, panča prohmatala všechny přihrádky, ale nic chlupatýho bezocáskovýho nenašahala. Vůbec si tu záhadu ztracený Jolanky neuměli vysvětlit a doufali, že se to nějak vyřeší samo.

A taky že jo. Najednou se ozvalo takový slabý zaškrábání z tý skříně. Panča našpicovala uši a šla po zvuku. Škrábání se ozvalo znovu. Panča zavolala - Jolí, kde seš? Ale nikdo jí neodpověděl. A tak panča začala ze spodku skříně odendávat takový ty kufry s kolečkama, co si berou, když jedou pryč. Jeden se zdál nějakej těžkej, tak panča malinko rozepnula zip a zevnitř na ní zasvítily dvě vykulený oči. A to jsem byla já, kamarádi. Panča byla moc a moc oddychnutá, že se záhada vyřešila a když už jí takhle odlehlo, tak mě vzala do náruče a řekla mi tamtu škaredou větu, kterou jsem vám vymňoukla hned na začátku. Takže jsem se honem urazila a panče pak dalo dost práce a přemlouvání, abych se zase odrazila. Jenže, vydržte uražený, když vám někdo drbe bříško...
Jo a neptejte se mě prosím, jak jsem se dostala do zavřenýho kufru a jak jsem si ho za sebou zase dokázala zapnout. To je moje tajemství a tak to zůstane. Hlavně, že chobotnatec je už zase uvězněnej v krabici pod schodama a budu mít od něj dlouho pokoj. Aspoň doufám.

Zdraví vás (ze hřbitova před pěti lety přinesená) Jolanka Půlocásková

P.S. Víte, že mám novou dálkovou kamarádku, co se jmenuje taky Jolanka???