18. prosince 2016

Vážený pane Ježíšku, píšu Vám ještě jednou, ale tohle dnešní psaníčko není o mně. Chci se u Vás totiž přimluvit za panču. Bojím se, že dneska si to u vás trochu pokazila a že jí teď nic nepřinesete a bude smutná. Co kdyby mi potom zabavila moje dárečky, to bych zase byla smutná já.
No, takže abych Vám vysvětlila, co se vlastně přihodilo. Začalo to úplně nenápadně. Panča se prvně jen tak rozhodla, že trochu utře prach. Z toho se vyvinulo moooooc dalších událostí.
Tak třeba páník musel vytahat z jednoho regálu u okna všechny, ale úplně všechny věci a to jsem kulila oči, co se tam toho vešlo a o čem jsem ani nevěděla.
Když je vytahal, tak panča ten regál odsunula a zjistila, že se mu prohnuly od těch všech věcí záda. Tak páník musel najít nějaký šroubky a zádíčka přišroubovat.
Pak se muselo luxovat, u toho jsem ani trochu nepomáhala, protože to mě nebaví a abych se přiznala, pořád se ještě toho chobotnatce bojím.
Když se doluxovalo, tak jsem už zase přišla. Panča zrovna sundávala z oken všechno, co na nich leželo, i můj pelíšek a hrací podložku. Lekla jsem se, že mi pakuje věci, ale nene, jenom šla umývat okna.
Když je měla otevřený dokořán, tak skoro utekl Vendelínek, ale panča ho naštěstí stihla trochu přibouchnout a zatáhnout zase dovnitř, takže ho pořád máme.
Pak ještě zjistila, že se na topítku odloupl kousek barvy a tak páník přinesl plechovku a štěteček a zakouzlil to tak, že to není vůbec vidět. To vám bylo všechno tak děsně zajímavý.

Pak už byly okna domytý, věci zastrkaný zpátky do regálu se spravenýma zádíčkama, podlaha se blejskala jak nová a panča si libovala, jak pěkně jí to utření prachu vyšlo. Šla se převlíct, protože chtěli jet s páníkem něco koupit, možná nějakou mlsotu pro mě, když jsem byla tak hodná a ani jsem se do úklidu moc nepletla. A jen co zavřela dveře, uslyšela hromovou ránu. To byste měl vidět, pane Ježíšku, jakým tryskem vtrhla zpátky. A víte, co to bylo? Taková veliká kytka, co ji po tom všem úklidu přinesla, aby zdobila jedno okno, visela z parapetu vzhůru nohama, protože ve volným pádu ji zabrzdilo topítko a sedačka. Což bylo vlastně štěstí, protože když nespadla až dolů, tak se nezlomila a nic se nerozbilo. Jenom na tý nablejskaný podlaze a taky na okně a na topítku, vlastně všude, kam se podívala, byla hlína a spousta kamínků, co byly předtím nahoře na tý hlíně.
No a to byl ten okamžik, pane Ježíšku, kdy panča přestala být slušná a zakřičela: Ty Jolanice jedna pitomá, normálně poletíš z domu, kozo chlupatá!!!! Jo, přesně tyhle slova na mě vyklopila, já jsem si je hned zapsala, protože myslím, že takhle zlá na mě panča ještě nikdy nebyla. A přitom přece vůbec nemohla vidět, že jsem to udělala já, když tady nebyla. Jenže ona si to nějak spočítala dohromady, když tři kluci byli nahoře a já jediná tady dole. Víte, pane Ježíšku, možná, že jsem si k tý kytce fakt trochu čuchala a možná, že jsem si na ní malinko pobrousila drápky, ale jak jsem to mohla vědět, že bude tak chatrná a hnedka křupne dolů?
No a tak abych to celé ukončila, panča pak stála dlouho nad tou spouští a nechtělo se jí dělat vůbec nic. Celý to nadělení tam nechala tak, jak bylo, odjeli s páníkem pryč a když se vrátili, už byla dočista uklidněná. Dokonce mě i pochovala a řekla mi, Jolouši prdlouši, ty seš takovej milej prevít. Ulevilo se mi, že jsem už dostala zase pochvalu a proto se u vás pane Ježíšku přimlouvám, abyste panče odpustil a přece jen jí nějaký ten dáreček přinesl. Uděláte tím radost i mně.

Vaše pořád hodná a bezhříšná Jolanka Půlocásková