Ahoj kamarádi, a vlastně, jste vy pořád ještě moji kamarádi? Pamatujete si vůbec na mě? Když už jsem deníček nepsala víc než rok? Není to tím, že bych zlenivěla, protože líná teda vážně nejsem. Naopak mám tolik práce, že ani nevím, co dřív. Nejvíc práce mám s čištěním misek po jídle, protože si zakládám na tom, abysme je panče vraceli čistý jako z myčky, a co si budeme říkat, kluci to tak neumí, takže umývám nádobí i po nich. Ale na někoho tu mezeru v deníčku hodit musím a já vím, na koho. Jmenuje se to GOLIÁŠ.
Je to tak, věřte mi. Goliáš totiž může za všechno, co se u nás děje. Nějaký změny jsou dobrý. Tak třeba to, že jsem změnila byt a spolubydlící a bydlím už nafurt nahoře a spím s páníkama v posteli. Nahoře jsem s Kubou a někdy Oloušem a taky tam s náma býval Vendelínek. Vendelínek byl můj největší kámoš všech kámošů a ještě trochu víc, však víte, jak my holky bereme všechno tak nějak srdcově. Byl se mnou od začátku až do konce a teď tady není. Prvně jsem myslela, že jel jenom na návštěvu k našemu známýmu kamarádovi s bílým pláštěm, ale panča mě tenkrát, když se vrátila bez něj, vzala do náručí a pošeptala mi, Jolanečko, Venoušek se k nám už nevrátí, víš? A tak jsem věděla, že odteď si budu muset vystačit s náhradníkama. Ale na mýho Vendelínka nikdy nezapomenu, to slibuju.
Z náhradníků se nejlíp jeví asi Kuba.
Panča si myslí, že jsem do něj už zamilovaná, protože pořád na něj koukám tak trochu zasněně, ale Kuba je jezevec a schválně mi místo svých žlutých očí radši ukazuje černou prdiznu. Prej dělá haura, slyšela jsem. Ale já moc dobře vím, že ho můj obdiv blaží a tak už na mě dávno nesyčí a nechá mě, ať dlabu vedle něj a ať si vlezu na posteli na jeho místo na páníkových packách, aspoň na chvilku, než přelezu na pančiny packy. Ale ty nejsou moc dobrý, protože s nima furt vrtí a nejvíc s nima vrtí zrovna ve chvíli, kdy se konečně uvelebím k spánku. To s nima pohne a já sklouznu dolů mezi ně a trvá mi dobu, než zase najdu nějaký pořádný místo na ležení, třeba na pančiných zádech nebo břiše. Ale i když se někdy netrefím na panču nebo na páníka, tak v posteli je vlastně dobře všude. Akorát panča někdy brblá, že ráno kvůli mně nemůže ani ustlat, ale já myslím, že je vlastně ráda, protože má o práci míň.
No ale úplně jsem zamluvila toho našeho Goliáše. To vám je prevít, že byste tomu ani nevěřili. Jak ten si na mě dovoluje!! A vůbec mu nevadí, že mu panča říká, že už dostane na prdel. Protože na ni stejně nikdy nedostane. Mně dává panča rady, jako Jolanko, tak mu už jednu vraž a dá ti pokoj... nebo Jolouši, ty seš přece trdlo jedno... (to ke všemu ani není pořádná rada, že ne?) nebo Jolí, pamatuješ, jak jsi nafackovala Olínkovi a bylo to?... nebo ... anebo Goliáše popadne a odnese ho zpátky tam, odkud na mě nemůže. A já si můžu konečně odfouknout a nabrat zpátky důstojnost, protože kamarádi, a to říkám jen vám, jednou, když na mě skočil a chtěl se se mnou mordovat jako to dělá s Oloušákem, tak jsem se z toho leknutí normálně to... no počurala. A panče mě pak bylo hrozně líto a říkala, že už mě s tím třeštidlem teda zlobit nebude. Aspoň dokud nepochopí, že na princezny se neskáče jako na nějaký Olouše.
No a taky byly už zase Vánoce a já jsem ani nenapsala Ježíškovi, protože už dávno vím, že dárky nenosí Ježíšek, ale pošťák. Mně třeba přinesl bezva krabici. V ní se tak parádně drápe, že už jsem nic jinýho ani nechtěla. Škoda, že sem do deníčku nejdou nacpat hejbací obrázky, protože to byste viděli, jak jsem se s tou krabicí hned zkamarádila a dala jí úplně novou správňáckou podobu. Vypadá teď mnohem líp než na tomhle obrázku, kdy je ještě nová a taková, no, přiznejme si to - nudná. Ale však vidíte, jak už myšlenkama pracuju na tom, abych ji vyspravila.
Vyspravení krabice netrvalo dlouho. Jenže panča je děsně nechápavá a myslela si, že teď je krabice ROZBITÁ a chtěla ji VYHODIT. Přinesla mi jinou, novou, ale ta mě moc nebavila. Panča pravila, že na ni koukám jak sůva z nudlí.
Abych ukázala, že jsem spravedlivá, tak jsem krabici dala šanci, ale stejně jsem se nakonec vrátila do tý mojí vyspravený. Je tak bezvadná, že v ní někdy usne i Oloušák.
Krabice jsou stejně děsně prima. Skoro bych řekla, že pro ně žiju. Naštěstí panča týhle vášni docela rozumí a tak kvůli mě často něco nakupuje. Vezme si to, co je uvnitř a mně nechá tu krabici. Ona je fakt hrozně obětavá. Vůbec by přece nakupovat nemusela, ale ví, že bych bez krabic byla celá nesvá a tak dělá, co může, protože jsem její sladká Jolanka.
Tuhle za mnou přišla na návštěvu Bára. My se tak trochu známe z balkonu. Teda já jsem na balkoně a ona je pod ním a povídáme si, o světě, o klukách a tak. Bára bydlí u sousedů a klidně si může chodit, kam chce. No a tuhle mě právě hledala dole. Asi jsem jí zapomněla říct, že tam už nebydlím. Místo toho tam za sklem našla Goliáše. Panča u toho zrovna byla a tak viděla, že Goliáš z toho byl děsně překvapenej, vletěl na okno a něco Báře říkal. Možná ji zval dovnitř, aby ji mohl prohnat stejně jako mě. Ale Bára se na něj vyprdla a šla pryč, když jsem tam nebyla já. Tady ji máte:
Ještě jsem chtěla vlastně napsat, že mi panča někdy říká Škrábavá Filoména. A přitom je to její chyba, že škrábu. Stává se to večer, než jdeme všichni spát. Panča sedí na posteli, něco si ťuká do placatý televize, já jí ležím na nohách, děsně spokojená, a zrovna praktikuju čistící proceduru. To znamená, že už se taky chystám spinkat. No a teď se do toho vžijte. Usadíte se, najdete si nejlepší polohu, očistíte se, očička vám už padají, těšíte se na spaní. A v tu chvíli chce panča zpod vás vytáhnout nohy a jít si lehnout. To by vás přece taky naštvalo. A tak se najednou proměním ze sladký vrnivý Jolanky v zuřivou, syčící a na panču naštvanou Škrábavou Filoménu. Panča neví, co se mnou, protože drápkama se jí zarejvám do nohou, ouška mám připravený k boji, pahýlek sebou mrská, zuby vyceněný a z očí lítají blesky. Panča pak vůbec neví, jak se mě zbavit a tak musí zakročit páník a třeba mi ukázat na zemi lítající prasátko, abych se SAMA rozhodla, že teda milostivě seskočím dolů. Ale stejně po cestě panču aspoň jednou škrábnu, abych si zachovala dekórum. Panča zařve JAU, Filoméno jedna škrábavá, honem zaleze pod peřinu a pak už jsme zase nejlepší kamarádky.
Tak a to by dneska stačilo. Vlastně nestačilo. Je ráno a to jsem vyspalá a vychovaná holčička, vůbec žádná Škrábavá Filoména, ale sladká Jolanka, kterou panča pořádně opusuje, než odejde do práce. A jako vychovaná holčička přece musím všem kamarádům, kteří na mě fakticky nezapomněli, popřát parádní nový rok. Aby byl plný dobrých konzerviček a když nebude zbytí, tak i granulek, aby měl pořád v zásobě nějaký nový krabice, aby si v něm Goliášové netroufali na malý záprdky a aby v něm nikdo neodcházel na dalekou cestu jako náš Vendelínek.
To všechno vám přeje ne Škrábavá Filoména, ale na celým světě nejhodnější princezna
Jolanka Půlocásková
2024 ©