15. října 2012

Dneska jsem u nás přesně měsíc, no fakticky, v kalendáři byla zrovna patnáctka, když mě teta Renatka přivezla ze hřbitova k Fandovým. Ani nestačím valit kukadla, kolik se od tý doby seběhlo věcí. Zrovna třeba jako v pátek, když jsem zase jela na výlet a bílopláštík mi zvědavě koukal na můj bezocásek a trochu mě za něj škubal, až jsem mu k tomu musela říct svoje.

No ale abych to vzala od začátku. Panča přišla ten pátek večer z práce, chytila mě do náruče, pomazlíkovala mě jako vždycky, ale místo aby mě zase postavila na zem, tak mě v tý náruči nechala a přenesla do auta. Šmankote, už zase??? Trochu jsem doufala, že tentokrát třeba pojedeme jinam, ale kdepák, znova jsme skončili v tý známý místnosti, kde se čeká a jediná dobrá věc na ní je velký akvárko s rybičkama. To si vždycky moc ráda prohlídnu. Jenže  tenhle večer to bylo trochu jiný, někdo se tam totiž do mě dočista zamiloval. Nebyl to žádnej krásnej kocourek jako je můj Vendelínek, ale takovej malej kluk. Přišel tam s mámou a pejskem a protože ten pejsek prej nemá rád kočičky (trubka jeden), tak s ním klukovská maminka čekala venku a kluk zůstal s náma v čekárně. Podíval se na mě, otevřel pusu a pak už ji celou dobu nezavřel. Dával panče tolik otázek, že to vypadalo, jako kdyby se se mnou chtěl oženit. Co mi je, jestli jsem holka nebo kluk, jak se jmenuju, jak jsem stará, odkud mě panča má, kolik vážím, jestli jsem hodná, jestli mě to tahání nitek bude bolet.... a když se všechno dozvěděl, tak začal povídat historky ze svýho života. Panče z toho už trochu třeštila hlava, ale aspoň prej neměla čas být nervózní. A já jsem jí ze všeho toho povídání dočista usnula na klíně. Ale pak se otevřely dveře, vyšel pán s kočičkou, co vypadala úplně jako já, jen o kus větší a my jsme vešli dovnitř. Než jsem se stačila rozkoukat, tak už bylo pár nitek venku a panča mi šeptala ty seš tak hodná, Jolanko.... ale pak už mě to začalo tahat a tak jsem trochu plakala a křičela a zlobila se. Nakonec si mě panča posadila na klín, bílopláštík si před ní klekl na kolena a poslední nitku mi vytáhl zrovínka v týhle pozici. Pak už mě panča radši dala do kočkotašky, protože jsem se jí drápala z náručí dolů. Ještě jsem si počkala, až mě bílopláštík zase pochválí, jak hezky se mi bezocásek zahojil a šli jsme pryč. Když jsme vešli zpátky do čekárny, tak ten upovídanej kluk se podíval na panču, která mě už VŮBEC nedržela v náručí, vytřeštil oči a zaječel - KDE MÁTE JOLANKU????? Páni, on si asi myslel, že mě tam zapomněli. Panča ho uklidnila, že Jolanka je v tašce a už se jelo domů. Za odměnu jsem dostala skoro celou konzervičku gourmetka a jen trošku z ní panča oddělila pro Vendelínka, aby se uklidnil, když jsem mu byla tak trochu platonicky nevěrná s člověckým kotětem. Venda mi hned očuchal bezocáskovou prdýlku, zjistil, že se mu pořád líbím a šel si celej rozradostněnej pohrát s provázkem na tyčce.

Příště napíšu o tom, jaký byl víkend s klukama, ale pro dnešek už mám drápkování až dost. Jdu spinkat. Panča mě před chvilkou celou opusinkovala a řekla mi, že jsem její sladká Jolanka. To asi proto, že jsem si dneska dala fakt výbornej sladkej pribináček.

Vaše beznitková Jolanka Půlocásková