15. května 2017

Jolča má narozeniny, my máme přání jediný, hlavně to zdraví, hlavně to zdraví...

Tak takhle nějak se to prej zpívá pro člověcký holky, ale já myslím, že si to můžete všichni zazpívat i o mně. Protože já, Jolanka Půlocásková, dneska slavím už PÁTÉ, ano, PÁTÉ narozeniny. Taky se tomu divíte jako já? Že by ty kočičkový roky letěly nějak víc než člověcký? Nebo že by se panča přepočítala? Nebo že bych nějakej ročík zaspala? Prostě nerozumím tomu a osobně si myslím, že jsem pořád ještě koťátková holčička. A panča si to myslí taky. Třeba když mě zvedne a řekne tak pocem, ty moje malá Filoménko Záprdková. Nebo když mě hledá a volá - kdepak je ta naše Jolanka koťátková? Tak vidíte, jak mi potom může být už pět let??? Ale co, stejně jsou ty narozeniny jenom takový halabala uhádnutý a tak mi třeba pět let ještě vůbec není. Doopravdicky slavit budu nalezeniny, a ty budou až za čtyři měsíce, 15. září. To se panča doufám rozšoupne, protože se hřbitovníma nalezeninama budu slavit i svátek a tak to by bylo, abych nedostala dort větší než jsem sama. Ale do září je ještě daleko a jestli vás zajímá, jak to u nás doma chodí teď, tak vám o tom něco mňouknu. 
Ten náš novej kluk Olinek má úplně všechny vobtočený kolem svýho ocásku, ale na mě to neplatí. Pořád se s ním nějak nemůžu srovnat, on je totiž strašně drzej. Panča je z něho úplně paf a v jednom kuse se s ním mazlíkuje jak s novou kabelkou, ale taky někdy říká, že je to pěknej smrádek a lotřík a Oldřich. Jenže on se na ni vždycky podívá jako úplně ten nejsladší andílek a z Oldřicha je zase hned Olinek. Panča moc chce, abysme se spolu zkamarádili a tak ho za mnou pořád vodí a říká Joloušku, hele kdo za tebou přišel, Olinek, viď? A hned na to - Olouši, sakra přestaň honit Jolanku nebo dostaneš na zadek! A když mě Olouš nepřestane honit, tak ho panča chytí a vyhodí za dveře.
No ale tuhle, když byl na mě zase trochu honivej a já už jsem začínala vrčet a klopit ouška, tak se stala parádní věc. Oliňák strčil při tom svým poskakování do pytle s dobrýma granulkama, který jsou jenom jeho a ani panča nám je nechce půjčovat. Že prej to jsou kotěcí granulky a tak je všechny baští jen ten vyžírka, aby nebyl podvyživenej. Pcha, tomu bych se zasmála, kdybych to uměla! Ale teď najednou byly ty granulky všude - na koberci, v miskách, kam patřily, v miskách, kam nepatřily, několik jich popadalo i do kadibudky a ještě za pár dní jsem sem tam nějakou našla dokonce aj v tunelu. To jste měli vidět, jak jsem se najednou Olinka nebála a šla jsem mu honem pomoct s luxováním, aby s tím pak panča neměla žádnou práci. Ona totiž trčela nad tím nadělením jako solný sloup a už se chystala spustit krupobití, ale když viděla, jak pěkně baštíme vedle sebe a kryjeme si kamarádsky záda, tak vůbec, ale vůbec nic neřekla a jen nás hladila obouruč po zádíčkách, to asi aby nám to papání šlo ještě líp.
Nemůžu vám ale říct, jestli se s tím olinovským klukem budu mít někdy tak ráda jako s Vendelínkem. To asi ne. Vendelínek byl hodnej a nikdy mě nehonil a já jsem nehonila jeho. Pořád jsme spolu kamarádi a nevadí mi, když se Vendelín kutálí s Olinkem po zemi, protože vím, že nakonec si stejně přijde pro hygienickou úpravu ke mně. Koukněte, jak jsme spolu pěkně uspořádaný, úplně jako vzorňasové:

Panča ví, proč mi to seznámení s Olinkem trvá ze všech nejdýl. Já jsem totiž nebyla nikdy divoká. Ani když jsem byla úplný koťátko. Měla jsem tenkrát velký ocáskový starosti a tak jsem se s nikým nehonila a neprala, jako to dělá Olinek. Byla jsem ta nejhodnější holčička, nejstatečnější bojovnice s půlocáskem, ze kterýho mi nezbylo ani to a právě pro tohle všechno pro mě panča bude mít vždycky velkou a speciální slabost. A to mi myslím úplně stačí ke spokojenýmu Jolančímu úsměvu.

Vaše malá žena Filoména, halabala uhádnutá, dočista už pětiletá, Jolanka Půlocásková