15. května 2014

Tak si představte, že jsem na světě už celý dva roky a nikdo tomu nechce věřit. Panča nevěří, páník nevěří a ani Vendelínek můj nejdražší nevěří. On si totiž myslí, že jsem pořád malý mimino, který je potřeba hlídat a který se může klíďo píďo přeprat. Jenže to se plete. Sice jsem proti němu pořád Malá Záprdková, ale bacha, přeprat se už dávno nenechám. Sílu Vendelínkovu totiž kompenzuju mrštností Jolančinou a to si pište, že jsem mrštná jak červík na udičce.

No a co se asi tak v poslední době odehrálo? Pořád mám prej děsně milej kukuč a tak je mi předem všechno odpuštěno. Ale já si myslím, že mi nemá kdo co odpouštět, protože já totiž vůbec nezlobím. Jen provozuju nějaký takový činnosti, při kterých se nadělá trochu nepořádku. Tak třeba přesun věcí z místa na místo, to je vám někdy pěkně bincová událost. Tuhle jsem se rozhodla přemístit LEHCE do strany obrázek, kterej visel nad komodou a on vám ten trubka místo toho spadl na zem. Žjova, toho randálu co nadělal, až mi skoro ouška zalehly. A kdyby jen randálu, on kolem sebe ještě nadrobil plno takových lesklých ostrých kousíčků. Panča se na ten obraz moc zlobila a říkala mu, ty smrádě jedno nemožný, ocas to nemá, ale smetat věci ze zdi umí za dva. Tomu jsem se trochu divila, proč to vůbec říkala, každýmu je přece jasný, že obrázky nemají ocásky a dokonce se bez ocásků už narodily, né jako já. No a pak panča přinesla dlouhý koště, aby ty kousíčky nametla na hromadu. Měla jsem radost, že si hned mám s čím hrát, protože honit koště, to je moje záliba. Jenže pak to panča dočista pokazila, když přinesla chobotnatce a spustila s ním randál. To jsem hned vyklidila pozici a šla se před tím řevem schovat do škvíry za psacím stolem, odkud mě nikdy nikdo nevytáhne. Je mi tam krásně bezpečno a vylezu, až když sama chci. Jako tuhle, když u nás byl nějakej cizí člověk a něco dělal u páníků na počítačový mašince. Vůbec jsem ho nečekala a když se tam tak najednou objevil, tak se mi děsně zježily chloupky na bezocásku a panča se z toho mohla picnout. Říkala, že vypadám, jako kdybych měla na prdýlce přilepenou chlupatou mašličku. Ale dlouho se nesmála, protože jsem v cukuletu byla zalezlá ve svý zástolní schovce a byla jsem tam moc dlouho, to aby se panča zastyděla a příště se mi neposmívala.

Potom jsem tak nějak panče zlomila kytku a ona nad ní lomila packama a říkala, že jsem zviňucha obecná. Ptala jsem se Vendelínka, co to je a vůbec nevěděl. Jenže za to zlomení jsem vlastně ani trochu nemohla, na okně totiž bylo děsný vzrůšo - lítala a bzučela tam veliká moucha a já jsem z toho byla jak v Jolančině vidění. Panča mi honem sklízela z cesty všechno, co stálo na okně, ale tu poslední kytku už nestihla zachránit a tak teď ji má smutně zlomenou vejpůl. Ta kytička se jmenuje divně, nemá hezký jméno jako je třeba Jolanka nebo Vendelín. Jmenuje se Orchidéja nebo tak nějak a měla hodně žlutých kvítků a panče je líto, že teď umřou. Ale já jsem přece taky pěkný kvítko, tak to by jí mohlo stačit. Si myslím aspoň.

Teď už ale radši skončím, musím si totiž ohlídat, aby se na mě nezapomnělo s těma narozeninama.

Vaše už dvouletá Jolanka Půlocásková


Tady jsem od panči dostala videjko, ale doufám, že bude i myšovej dort.