13. listopadu 2020

Dneska je pátek třináctýho a přes postel přeběhl černej Kuba... No ještě že nejsem vůbec pověrčivá fiflenka, protože jinak bych se do nějakýho drápkování ani nepustila. Asi si říkáte, jaká fiflenka, že jo? Stejně jako já. Ale to mě naučila panča. Hodně totiž o sebe dbám. Já vím, to přece dělají všechny kočičky, a kor ty holčičí. Ale když o sebe dbám já, tak to trvá prej šíleně dlouho a je to tak hlasitý, až si panča zacpává uši a říká mi, teda Jolanko, fiflenko jedna mrňavá, už toho prosím tě nech, jo? Už je to dobrý, už seš krásná kočička, to už stačí... No a takhle mě odrazuje od dalšího fiflenkování. Já u toho totiž prej děsně, fakt děsně mlaskám, chrochtám, kutálím se z bůčku na bůček a když už to konečně vypadá, že jsem s čistotou u konce, tak si začnu kousat drápky. A to jsou vám takový zvuky, že by to probudilo i mrtvýho, říká panča. Takže takhle se stalo, že jsem ta fiflenka. Teď už to víte a já se můžu pohnout dál. 

S pančou jsme nejlepší kámošky. Teda až po Rybě, protože minule jsem vám řekla, že Ryba je nejlepší kámoška a na tom si trvám. Ale zase na druhou stranu, Ryba mě neumí tak parádně hladit po bříšku a pod bradičkou a na ocáskovým zbytku jako panča. A pořád mi u toho říkat, jak mě má ráda a že jsem její Jolanka milovaná a že by mě nikomu neprodala ani za milion peněz a že jsem její holčička, co má krásný očička a plno takových dalších věcí, který se mi moc hezky poslouchají, až u nich usnu, ale i ve spánku cítím, že mě pančina ruka furt hladí a pořád slyším nějaký slovíčka, co mi říká. My holky to spolu totiž máme takhle domluvený. Panča mě bude pořád chválit a hladit a já jí u toho budu vrnět a vrtět bezocáskem a až se večer půjde spát, tak budu u ní a u nikoho jinýho. A to pořád platí. Takže si myslím, že mám prostě dvě nejlepší kámošky. Jednu prací a druhou mazlovací.

Ale zase bacha, aby se páník nenaštval. Protože ten je taky dobrej. Sice mi neříká pořád dokola ty pěkný holčičí věci jako panča, ale zase mě umí drbat po bříšku tak nějak jinak. Jakože až drsně. Panča mu někdy říká, že lítám ze strany na stranu jako mičuda, ale mně to neva. A když už mi to začne va, tak páníka trochu kousnu a škrábnu, on řekne au a co jsme si, to jsme si. 

No ale někdy se věci semelou tak, že mi panča řekne i nějaký jiný slova. Třeba tuhle mi řekla, že jsem koza udrápaná. A to jsem přitom vůbec nedrápala ji, ale něco jinýho. Objevila jsem totiž parádní škrabadlo, co jako škrabadlo nevypadá, ale drápky se na něm brousí úplně bezvadně. Jsou to starý gramofonový desky, co si panča schovala z nějaký dávný doby, kdy jsem prej ještě vůbec nebyla na světě, ani nikdo jinej z naší kočičí party. Plno jich vyhodila, ale plno si jich taky nechala. No a tuhle mě právě slyšela, jak usilovně škrábu a škrábu a škrábu. Myslela si, že škrábu tam, kde se to má, ale tam mě to neba. Slyším panču, jak na mě volá - no jo, fiflenka si už zase brousí drápky, holčička naše. Když to škrabání trvalo už dost dlouho a ty zvuky začaly být nějaký divný, tak se na to šla panča kouknout a uviděla mě, jak jsem zadrápknutá v jedný tý desce a nechtělo mě to pustit. A tak jsem věděla, že panča hned pozná, kdo tam ty škrábance udělal a taky že jo. Zvedla mě, uvolnila mi drápek a řekla mi No Joláši!!! Kozo jedna udrápaná!! Podívej se, jak to vypadá!! No fakticky, vypadalo to moc hezky, to se zase musí nechat. 

Ale copak by se panča mohla dlouho zlobit, když jsem se na ni zasmála, drcla ji hlavou do nohy, odběhla si skočit na postel a vypadala u toho jako nějaký kotě? Nene, nemohla, to vám můžu rovnou mňouknout.

Minule jsem vám taky přednesla, že už chodím ven na zahradu. Škoda, že jen co jsem se to naučila, tak už tam zase nechodíme. Je už prej moc zima a taky tam občas pobíhá malý černý kotě a panča nechce, abysme se moc kamarádili. Zjišťovala, čí to kotě je, jestli má nějaký domov a už ví, že patří k sousedům, prej ho našel Kevin, jejich pejsek. Tak dlouho štěkal na páníky a tahal je za nohavici ven, až to prtě konečně uviděli. Bylo malinký, celý mokrý a hladový a asi ho tam někdo vyhodil, tak si ho nechali. No ještě že, protože mít doma jednou dalšího Goliáše, to bych teda už asi nevymňoukala. Ale i když už nechodíme na zahradu, tak do pergoly si ještě sem tam zaběhnout můžeme. Já si vždycky pořádně očuchám, co se přihodilo novýho a zjišťuju, že asi nic. Ale i tak mám pocit, že jsem důležitá a že ta kontrola musí být. Pak si hupsnu na lavici a vůbec se mi odtud nechce, tak mě někdy panča musí odnýst i s těma polštářema, do kterých jsem zapíchla drápky.

Taky jsem vám ani neřekla, že jsem v létě byla trochu nemocná. To jsem se jednou vyčurala a vypadalo to skoro jako malinovka. Panča se moc lekla, honem vytáhla modrou krabici, kterou jsem vůbec ještě neznala, protože se v ní vozil akorát Vendelínek, šoupla mě do ní a už jsme uháněli k tomu mýmu kamarádovi, kterýho jsem už dlouho neviděla. Byla jsem z toho hrozně zmatená, jak rychle se všechno semlelo, ale najednou jsem byla tam, stála jsem na tom jeho vysunovacím stole a kamarád mě celou prohlížel, jako by nevěděl, kdo jsem. Úplně se mi vybavily všechny vzpomínky z doby, kdy jsem byla mrňavá holčička s krvavým ocáskem a kdy jsem u tohodle kamaráda byla každou chvilku a byla jsem docela klidná, protože jsem věděla, že je přece hodnej. Udělal se mnou všechny možný procedury, který by kamarád dělat neměl, ale když to skončilo, tak mě pohladil a řekl panče - to je ale krásná kočička, a jaký má dlouhý fousky, viďte? To se jen tak nevidí. A tak jsem nakonec byla moc ráda, že jsme tam jeli a že jsem byla pochválená. Dostala jsem od kamaráda nějaký divný pamlsky na užívání, ale hlavní bylo, že mi pomohly a moje čuránky už zase vypadají jako džus a ne jako ta malinovka. 

Jo a víte co? Prej budou už zase brzo Vánoce. Ježíškovi už nepíšu, protože mi stejně nikdy nepřinesl nic, co jsem chtěla. Lakota jeden. Ale stejně se na ty Vánoce těším. Všechno je v tý době takový jiný, objeví se plno věci, který tady předtím nebyly a panča i páník jsou s náma doma a balí se dárečky a rozbalují se dárečky, no prostě pořád je nějaká nová akce a to je paráda. Já už jsem si naplánovala velký lenošení, protože to mě baví. Vždycky je velká šance, že u toho lenošení se najdou nějaký ruce, který mi neodolají a pořádně mě vymazlí. 

No a to už bude dneska asi všechno. Musím se jít po tom dlouhým psaníčku zase trochu vyfiflenkovatět, abych byla hezká a aby mi panča mohla strkat hlavu do bříška a říkat mi Jolanko, ty tak krásně voníš a já se budu u toho usmívat s povystrčeným jazýčkem, protože taková jsem já.

Vaše fiflenka, Jolanka Půlocásková