A nojo, nojo, však já dobře vím, co mi chcete říct. Že už na svoje deníčky nějak prdím a že nechávám všechnu práci na Oloušákovi a tamtom malým, zrzavým a drzým Goliášovi, nebo jak mu to panča říká. A máte pravdu. Sice jsem pořád vznešená princezna bez ocásku, slečna Jolanka Půlocásková, pančina holčička milovaná, malákomteska, zlatíčko fouskatý, žížalka puntíkatá a kdovíjaký všechny jména jsem ještě dostala, ale stejně je to teď všechno Goliáš sem, Goliáš tam... A protože Goliáš je drzej a furt si na mě dovoluje a já na něj mručím a panča chce, abych měla klid a úplně se neumručela z podoby, tak jsme se promíchali jako nějaký krabice. Nebo teda škatule. Nebo škatulata? No prostě, já jsem si sbalila saky paky a odstěhovala se nahoru a dolů chodím jenom někdy. Když se mi chce a když je tam panča. A když jde panča nahoru, já jdu taky, protože s tím třeštidlem bydlet nebudu. On má stejně za největšího kámoše Oloušáka. Panča říká, že se hledali, až se našli, ale já vůbec nevím, kde teda Oloušák Goliáše hledal, když pořád bydlí jenom doma. To mi nikdo neřekl.
No a dneska přišel velký den a já jsem se milostivě uvolila k tomu, že vám přece jenom pár řádků z mýho života přednesu. A když je přednesu, tak na podnosu, ať to má styl, ne?
A helejte se, je to fakt podnos, né žádnej pekáč, jak mi bylo naznačováno!
Takže naposled jsem vám psala zrovna vloni před Vánocema, skoro stejně, jako teď. To už tady byl pan Advent, zrovna jako teď a taky tady byl novej Oloušák. Ten je tady pořád, akorát už není novej a novej je právě ten Goliáš, co ho panča přinesla, když šla někam házet modrou obálku. Myslela si, že domů nese malou a klidnou kamarádku pro mě, že prej nějakou Elišku, ale druhej den s ní jela k MÝMU kamarádovi a místo ní přivezla divoký pískle Goliáše. Panča mě opravuje, že je to Eliáš, ale mně je to fuk, já mu budu dál říkat Goliáš.
Goliáš byl prvně dlouho, ale fakticky dlouho schovanej v pokojíku, kde jsem začínala kariéru já. Takže jsem moc dobře věděla, jaký to tam je a proč se tam panča pořád zavírá a proč jsem odtud slyšela parádní zvuky, jako když se třeba hází míček s rolničkou nebo jako když se lítá tunelem. Chodila jsem poslouchat za dveře a přizvala jsem si k tomu i Vendelínka, abych na to měla svědka. Že se tam fakt NĚCO děje!
Vendelínek si z toho vůbec nic nedělal, on je totiž prej nad věcí. To jsem zaslechla panču, jak to někomu vykládala. Dodneška se mi nepovedlo zjistit, nad jakou věcí to Vendelínek byl, ale neva, třeba mi to někdy řekne sám. No, a pak když ta dlouhá doba konečně utekla, tak nás panča všechny sezvala do kuchyně a místo nějaký dobrý bašty otevřela ty dveře a z nich vystřelil ten zrzavej Goliáš. Vendelínkovi hned dal pusu a to jsem se docela namíchla, protože jeho můžu pusovat jenom já. No ale protože Vendelínek byl asi pořád nad tou VĚCÍ, tak mu nic neřekl a hned se s ním skamarádil. Oloušák na něj sykl a to bylo všechno, on se totiž nadobro vysyčel už předtím, když malýho Goliáše cítil přes dveře a teď už mu asi žádný syčení nezbylo. Zato Kuba ho má do zásoby a ten ho někdy uplatňuje i na mě. Ale mně to vůbec neva a schválně si chodím lehat blízko něj, aby si mohl všimnout, jaká jsem hezká. Aby mě měl pak víc rád, když mě takhle uvidí.
A když bude chtít, tak se na něj i zazubím. Vím, jak panča to má ráda, tak proč by to nezabralo i na toho Kubu.
No ale dost chlubení, teď abych se vrátila k tomu Goliášovi. Takže když vyběhl ven, trochu mě prohnal, ale panča ho chytila a řekla, to nesmíš, Elí a mně řekla, neboj Jolanko, Eliášek je hodnej a tak jsem jí teda uvěřila a přestala jsem před ním utíkat. Ale stejnak když ke mně přijde moc blízko, tak radši spustím mručavou a právě proto panča usoudila, že abych měla klid, když mě nebude mít kdo chránit, tak budu spinkat u nich a Goliáš dole. Někdy tam s ním je i Oloušák, ale on tam chodí hlavně i na mls, protože Goliáš dostává něco na přilepšenou, aby se nám dobře vyvinul. Já ho ráda pozoruju z nejhornějšího patra mýho šplhadýlka, tam je to bezva. Ale on je někdy tak drzej, že leze klidně za mnou a to ho radši hned mručivě vyprovodím pryč. Jen se koukejte, jak jsem ve střehu. Na mě si s Goliášem fakt nikdo nepřijde!
No a teď je tady teda ten pan Advent a já už vím, že to je čas, kdy si každý přeje, aby mu Ježíšek splnil přáníčka. Možná byste si mysleli, že bych si přála, aby si odnesl Goliáše, ale to ne. Ona je s ním legrace a když se na něj můžu jen dívat, tak je to skoro stejný, jako kdybych si hrála sama. Takže to bych fakt nechtěla, aby zase najednou zmizel. Já bych si asi přála, aby se měly všechny kočičky hezky a neměly hlad a nebyla jim zima. Aby na ně všichni byli hodní a nevyhazovali je z domu. Aby se neztrácely, ty kočičky a aby nebyly nemocný. Aby nebyly vůbec smutný a aby je měl pořád někdo rád. Myslíte, že tohle by ten pan Ježíšek mohl zařídit? Když by ho to skoro nic nestálo? Prej že asi ne, říká panča. Tak si teda přeju, ať se můžu zase parádně pohrabat ve zmačkaných papírech. To by snad šlo. Stromek se mi prej letos nepodaří shodit, protože je malej a těžkej a nepovede se to ani Goliášovi. Tak to si už ani přát nebudu, abych nevyčerpala zbytečně přáníčka. Pro Vendelínka si přeju, aby už nemusel mít nikdy oholenou pacičku a nemusel od nás na celý den odejít a pro Oloušáka si přeju, aby se s ním Goliáš pořád tak kamarádil a pro Kubu si přeju, aby konečně zjistil, jak jsem milá a pro Goliáše si přeju, aby mi dal pokoj a hrál si se mnou, ale beze mě. Našim kamarádům, co už dlouho a napořád spinkají na těch obláčcích na nebi, přeju, aby se jim po nás nestýskalo a aby na nás dole dávali pozor.
A všem, co mě dočetli až sem, přeju hodně smíchu a veselýho mňoukání a štěkání a štěbetání, řehtání, mekání, bekání a všeho, co zvířátka dělají (to je hlavně pro tu tetu, co má doma i v lesíku tolik zvířátek a staví jim krmítka a jezírka a kaňony a tak, panča mi to o ní vykládala). Tak ať na nikoho z vás Ježíšek nezapomene, to bych mu příště musela vynadat. Juj, to mě už bolí pacička.
Tak párádní Vánoce všem přeje svátečně naladěná, pod jmelím na olíznutí od kluků čekající, Jolanka Půlocásková