11. listopadu 2020

Všem všem všem! Úplně všem se na vědomost dává, že dneska vás nezdraví obyčejná Jolanka Půlocásková, ale dočista nová kočička, slečna Jolča Sebevědomá. Asi vám teda nevysvětlím, proč se jmenuju jinak, protože - a to vím jistě - jsem se vůbec nevdala, tcccccc, ale panča mi prostě takhle říká, tak to tak asi bude. Možná na to ještě přijde řeč a panča mi to objasní a já to pak objasním vám, ale zatím na to prdím. Stejně si myslím, že žádný objasnění není a že je to všechno jenom nějaká divná hra a už jsem se rozhodla, že si nechám svoje původní příjmení.

Od posledního deníčku jsem vyjedla hodně mističek a doufám, že mi taky nepřibylo hodně kil, protože nechci bejt tlustoprdná. Ale to myslím nehrozí, panča mi pořád říká ty můj malej záprdku. Jinak by mi přece říkala ty můj tlustej záprdku. Hernajs, tak se na mě už někdo podívejte a řekněte mi, že jsem pořád holčička jako lusk. Díky.

Na obrázku je se mnou moje nejlepší kamarádka Ryba. Mám ji už dlouho a mám ji děsně ráda, i když někdy to vypadá, že jsem na ni naštvaná a chci ji zamordovat. Ale to fakt není pravda, tak si my holky prostě jen hrajeme. Chytnu ji pod krkem (hele, a má ona vůbec nějakej krk??), převalím se s ní na záda a zadníma pacičkama ji děsně zkopu. Ale Rybě se to líbí a vůbec není rozkousaná a nelezou z ní střeva jako z jiných hraček, takže z toho je mi jasný, že tahle kamarádka se mnou zůstane nafurt. Panča mi někdy říká, že na ní ujíždím jako na nějakým fetu nebo co, ale já na nikom neujíždím, já ji jenom koušu a kopu. 

No ale víte, co je hlavně novýho? Já už normálka chodím ven na zahradu jako kluci. Akorát že kluci mají kšandy a já ne. Panča mi je jednou zkusila nasadit a to jsem na ni zasyčela tolik protestů, že se úplně lekla a hnedka mi je zase odepnula. A řekla, tak se nedá nic dělat, Jolanko, musíš být jenom v pergole. My totiž máme takovou pergolu, kam se jde rovnou z domu a dá se uzavřít zašupovací mříží. Takhle nějak to vypadá.

Když je pěkně, tak si tam všichni běháme, panča a páník teda ne, ti si třeba čtou, ale furt musí dávat pozor na Olouše, protože on je přelízač.

A za tou mříží jsem vždycky zůstávala, když šli kluci ven. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem si aspoň mohla všechno pořádně prozkoumat a nemusela jsem čekat, kdy mi nějakej Olouš třeba skočí na záda. No ale jednou se panče zazdálo, že tam za tou mříží vypadám skoro dočista jako ve vězení. Nebo aspoň jako nějaká holčička v nemocnici, která se dívá, jak ostatní chodí venku a ona nemůže. A tak mi řekla - Jolanko, já tě teda pustím, ale slib, že budeš hodná, jo? To jsem jí s čistým svědomím mohla slíbit, protože já jsem hodná pořád. A tak panča pošoupla bránu a já jsem byla venku.

Páni jáni, vůbec jsem nevěděla, kam se mám koukat dřív, co mám kde čekat a tak jsem šla radši hodně, hodně, hoooodně opatrně. Panča se smála, že vypadám, jako kdybych se plížila zákopama, ale pak mě zase hned pochválila, že jsem šikovná a že mě takhle může už klidně pokaždý pustit, abych se nemusela cítit jako to nemocniční děťátko. No a představte si, co se jednou stalo. To jsme zase byli všichni venku a pak jsme šli domů. Panča vzala Goliáše, doma ho odkšírkovala, páník zatím odnesl Olouše a zavolal Kubíka a myslelo se, že už jsou všichni kousci doma, protože já domů vždycky utíkám dobrovolně a jako první. Naštěstí mají páníci zvyk ještě nás radši hned přepočítat, aby se třeba zvenku nepřinesl někdo jinej a u těch počtů se zjistilo, že chybí Jolanka. Já, víte? Nebyla jsem tam a to panča zkontrolovala i všechny schovky. A tak honem utíkala ven a kamarádi, já jsem tam byla, celá zapomenutá. Vyjevená, vykulená a zkoprnělá jsem stála za tou zašupovací mříží zvenku a myslela jsem si, že už nemám domov. Panča bránu honem odšoupla a takový trysk domů, jaký jsem předvedla, ještě prej nikdo nikdy neviděl. Ani raketa do vesmíru neletí tak rychle, jako jsem letěla já. No tak to vidíte, mají doma jednu jedinou princeznu a klidně na ni zapomenou! 

Tak s tímhle jsem se vám musela pochlubit, to je jasný. Malý krůček pro člověka, velký krok pro Jolanku.  Možná i tím se to stalo, tamto, co jsem psala hned na začátku. Že prej jsem slečna Sebevědomá. Projevuje se to i tím, že když baštíme, tak si klidně stoupnu mezi Olouše a Kubíka a stoluju s nima. Nebo si klíďo píďo zaberu Kubovo místo na posteli blízko topení. Nebo když mě někdy Olouš honí, tak si na něj pak počkám a oplatím mu to. Nebo někdy číhám pod postelí a když jde Kuba kolem, tak na něj vyběhnu a on se tak lekne, až skočí na tu postel. Panča mě za to většinou chválí, protože ví, že mi tohle chybělo a jak se na mě někdo zle podíval, hned jsem se utíkala schovat. Už mi zbývá jen tohle všechno aplikovat na Goliáše. Jenže on už je dvakrát tak velkej než já a to se potom špatně aplikuje. A taky je pošuk, to říká panča, ne já. Ten pošuk jak mě vidí, tak hned začne startovat na zadních pérkách a že by mě prej chtěl parádně prohnat. No a já jak to vidím, tak začnu couvat a ježit se a syčet a vůbec se mi to nelíbí. My se spolu už asi nikdy nezkamarádíme. A to je škoda, protože panča říká, že sice je pošuk, ale strašně milej.  Tak já teda nevím, že by se to ještě někdy povedlo???

A víte co? Já už to dneska skončím, stejně jako Goliáš a Olouš vám napíšu pokračování příště, protože už se mi teď nic drápkovat nechce. A příště vám prozradím, že jsem fiflenka a proč, jo? 

Vaše slečna Sebevědomá, ale pořád malá záprdková Jolanka Půlocásková