Dneska vám napíšu o tom, jak jsme s pančou prvně byly kamarádky a pak zase nebyly. Panča si to děsně pokazila, jen počkejte, až to povyprávím. To budete taky čubrnět!!!
Tak prvně o tom, jak to bylo všechno dobrý.
Panča se jednoho dne rozhodla vyrobit si svoje vlastní věnečky, takový, co se věší na dveře, aby k nám pan Ježíšek trefil. Koupila si hned dva, protože máme jedny dveře dole a druhý nahoře a panča Ježíška chtěla ošidit, aby k nám takhle přišel dvakrát. Měla jsem radost, že panča bude tvořivá a když jsem uviděla, co nakoupila, úplně se mi rozvlnily fousky. To vám bylo tak parádní – už samotný věnce byly moc dobrodružný, protože byly z proutí a když se panča nedívala, moc krásně se do nich kousalo. Ale tomu, co vytáhla pak, se už vůbec nedalo odolat. Tak třeba tam měla malinký bílý hvězdičky, který byly lehký jako snížek a držely na drápku úplně samy, dál ještě menší kouličky, který když se odpinkly ze stolu na zem, tak se nerozbily ani nenadělaly žádný hluk a nejlepší ze všeho byly takový chlupatý provázky, kterýma panča ty věnečky chtěla obtočit. Nakonec se jí to víc líbilo bez nich a tak mi je NORMÁLKA VĚNOVALA na hraní!!! Chápete, že v týhle chvíli jsme byly úplně největší kámošky na světě. Pak to všechno začala panča různě připevňovat na věnečky a to už jsme měly menší rozepři, protože ona potřebovala zrovna to, s čím jsem si právě chtěla hrát. Když jsem jí to nechtěla dát, protože jsem si to přece vzala první, tak mi řekla Joláši, neštvi mě a úplně nekamarádsky mi to vytáhla z paciček. Nakonec se jí ale povedlo věnečky nazdobit a měla z toho radost a já jsem byla taky spokojená, protože pár nepotřebných ozdobiček mi panča velkoryse nechala. Možná se do nich nastrojím, až bude ten Ježíškový den, to máme my holky přece vypadat krásně. Doufám, že si toho Vendelínek všimne a pochválí mě.
No a teď o tom, jak panča naše kamarádství pokazila.
Jednou přišla domů a když jsem jí hlásila, že mám gourmetkový hlad, tak mi dala do mističky jen úplně malinkatou pidihromádku a do ní zašvindlovala nějaký fujtabl. Myslela si, že když mám ten hlad, tak pidihromádku slíznu na jeden zátah a fujtajblík bude v bříšku, takhle to totiž fungovalo u Kuby i Frodíka. Jenže já jsem ten fuj vystopovala i v pidihromádce a nechala jsem ho v misce. Panča tenhle postup zopakovala ještě jednou a fuj tam zase zůstal, teď už trochu rozplizlej a bez barvy. Tak se uchýlila k další pasti a zapašerákovala ho do zakysaný smetánky. Dala jí trochu na prst i s tím fujem a povídá – Jolí, to je mňamka, viď? Já jsem mňamku hned slízla a tamten fuj vyplivla ven. A to už se panča nazlobila a právě v tý chvíli jsme přestaly být kámošky. Nabrala ten sliz ze země, řekla, že za to vysolila stopade a nebude ty prachy vyhazovat oknem, zavolala páníka, ten mě chytil za bůčky a moje bejvalá kamarádka mi NÁSILÍM otevřela papulku, strčila prsty mezi zoubky a ten fuj mi vecpala až do krku, divže jsem na ni neposlala poblijonka. Pak mi řekla, jako by se nic nestalo – no vidíš, trubizno, a máš to tam. Celou proceduru pak provedli i na Vendelínkovi, ale tam to těm dvěma násilníkům trvalo trochu dýl a museli to opakovat aspoň třikrát. Dobře jim tak, že je Vendelín poškrábal i za mě.
Byla jsem moc uražená a musela jsem si sestavit seznam pro panču a proti panče, abych věděla, jestli jí to mám odpustit.
PRO:
- skoro pořád je na mě hodná
- dává mi pusy a říká mi Jolášku milášku
- dostávám od ní ráno i večer bonbonek
- umí mě moc pěkně hladit na bříšku
- často mi říká sladký slovíčka
- hraje si se mnou
- nenadává mi za hovínka vedle záchodu (akorát na ně nesmím nic lepit)
PROTI:
- nemám ráda prst v krku
Víc jsem toho nenašla a tak jsem se teda s pančou už zase zkamarádila. Snad si uvědomí, jak jsem velkorysá a jaký má ve mně poklad.
Vaše úplně nečervavá Jolanka Půlocásková
2024 ©