27. března 2013

Šmankote, to jsem se nějak dlouho neozvala. Ale nemyslete si, že bych lenošila, to tak. Akorát panča zase nestíhá zapisovat a potom se mě kamarádi ptají, jestli jsem pořád ještě živá a zdravá. To jsem a jak! Včera jsem byla tak živá, že už na mě panča křikla HERGOT JOLUŠE, NECH TOHO, KOZO JEDNA!! A přitom já vůbec nejsem žádná koza, ale kočička. Panču asi trochu rozhodilo, že jsem vyskočila na úplně nejvyšší poličku, natáhla jsem se na zadní brčka a předníma jsem zpod stropu sundávala takový polystyrénový lišty. Jsou tam nalepený jakože na ozdobu, ale když jsem tu jednu sloupla, tak jsem dobře viděla, že měly za úkol zamaskovat nedobarvičkovaný konce zdi. Chacha, a to si panča myslela, že na to nikdo nepřijde. No, ale jak na mě tak ošklivě křikla, tak jsem radši skočila dolů a hned jsem šla panče olízat ruku, abych si ji zase udobřila. To je hrozně jednoduchý, to udobřování. Stačí naklonit hlavičku do strany, otevřít papulku, aby si panča myslela, že se na ni směju, no a pak udělám líz líz a panča už je zase celá rozšišlaná a hladí mě po hlavičce a říká,  nojo, tohleto je moje Jolušátko, viď? Tak vidíte, jak ji mám zmáklou. A naučila jsem se to úplně sama.

No, ale vlastně jsem vám chtěla povyprávět o úplně bezvadňácký hračce, kterou jsem zatím vůbec neznala. To si panča přinesla domů takovou divnou kulatou věc, říkala jí knedlubka nebo tak nějak. Vzala si na ni nožejk a začala z knedlubky ořezávat kůžičku. Bylo to hrozně napínavý a tak jsem ji pozorovala z úplný blízkosti, aby mi nic neuteklo. Panča mě trochu odstrkávala a říkala, hele Jolí, uvidíš, že tě šmiknu taky, ale já jsem věděla, že to jen kecá a že na šmikání máme kamaráda, co mi ušmik ocásek. Tak jsem se nebála a koukala jsem se dál. A pak jsem si jednu velkou kůžičku vzala do tlamky a dostala jsem vám dočista nějakej knedlubkovej záchvat. Vyhazovala jsem ten kousek do výšky a skákala jsem za ním, jako bych měla na nohách skákací pružinky a velkou rychlostí jsem s tím běhala sem a tam a knedlubkovej kousek mi visel z tlamičky, skočila jsem s ním na sedačku a tam jsem se s ním trochu poprala a pak jsem ho zase popadla a šla se s ním honit na podlahu. Panča nechala dalšího okrajování a koukala na mě jako na nějaký zjevení. Řekla mi, že skáču jako Jolanka - klokanka a že mi asi takovou hračku bude muset kupovat častěji. A to ona bude, protože z ní má sama taky užitek. Tak takhle parádně jsem se poměla. Vendelínek si s knedlubkou taky trochu pohrál, ale skákat do výšky jako Jolanka - klokanka, to on teda neumí. On se spíš umí kutálet po zádech jako méďa Béďa a to zase neumím já, takže si tu zábavu takhle spravedlivě  rozdělujeme.

Vaše knedlubková Jolanka Půlocásková